Zpráva o Britovi, kterému se podařilo vyvézt skupinu dětí do Švédska, se roznesla po Praze rychlostí blesku. Obracelo se na něho stále více lidí. Najednou měl na seznamu pět tisíc jmen dětí. Úředníci na britském ministerstvu vnitra v Londýně si stále dávali načas s udělením vstupních víz. Winton si ale řekl, že se nebude rozčilovat. „Když potřebují tolik času, aby vydali víza, tak já si je prozatím vytisknu sám,“ rozhodl se. A skutečně našel v Praze tiskárnu a dal vyhotovit falešná víza. K jeho obrovskému údivu pedantští Němci nic nepoznali, falzifikáty potvrdili svými razítky a děti mohly z Prahy odcestovat. Wintonova kancelář v Londýně mezitím sehnala pravá britská víza, která se během cesty dětí do Anglie zaměnila za falešná. Winton tak získal drahocenný čas a podařilo se mu víc dětí dostat do Británie. Ty doklady byly zfalšované opravdu dokonale! I dnes po letech se dá těžko odlišit, který z dokladů je pravý a který ne.
V lednu 1939, když měl Winton nejvíc práce, se ozval jeho zaměstnavatel z londýnské burzy. Naléhal, že se musí neprodleně vrátil do Anglie. Doba je prý nejvýhodnější pro nákup zlata a ceny jsou nejlepší v Jižní Africe. Winton svému nadřízenému vysvětloval, že bohužel nemůže teď jet do Afriky, protože se musí postarat o české a slovenské děti. Jeho šéf to nechápal: „Je to od tebe opravdu pěkné, že se staráš o nějaké cizí děti, to vážně oceňuji. Ale tady jde všechna legrace stranou, jde totiž o vážnou věc, jde o zlato!“ „Zlato je důležitější než děti?“ zeptal se a pochopil, že si se svým šéfem už nikdy nemůže rozumět. A bylo mu jedno, že by mohl o zaměstnání přijít, připadalo mu to najednou nepodstatné. Nějakou práci si vždycky najde, ale tohle nepočká!
V lednu 1939, když měl Winton nejvíc práce, se ozval jeho zaměstnavatel z londýnské burzy. Naléhal, že se musí neprodleně vrátil do Anglie. Doba je prý nejvýhodnější pro nákup zlata a ceny jsou nejlepší v Jižní Africe. Winton svému nadřízenému vysvětloval, že bohužel nemůže teď jet do Afriky, protože se musí postarat o české a slovenské děti. Jeho šéf to nechápal: „Je to od tebe opravdu pěkné, že se staráš o nějaké cizí děti, to vážně oceňuji. Ale tady jde všechna legrace stranou, jde totiž o vážnou věc, jde o zlato!“ „Zlato je důležitější než děti?“ zeptal se a pochopil, že si se svým šéfem už nikdy nemůže rozumět. A bylo mu jedno, že by mohl o zaměstnání přijít, připadalo mu to najednou nepodstatné. Nějakou práci si vždycky najde, ale tohle nepočká!
Se svou prací na burze se rozloučil s lehkým srdcem a už se k ní po válce nevrátil. Zprotivil se mu svět, kde peníze a zlato mají větší cenu než lidský život. Zprotivili se mu lidé, kteří si z peněz udělali svého boha. On ale věděl, že tenhle bůh je falešnější než jeho zfalšované doklady.
