Napsal Matej Mináč
Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát archeologem. Chtěl jsem jako Heinrich Schliemann objevit Tróju a zajímavé je, že ve filmu se mi to opravdu podařilo. Wintonův příběh byl pro mne jako otevření Tutanchamonovy hrobky a stále zůstává mnoho neprobádaného. Ještě nevíme, kde se nachází 300 dětí ze seznamu, které se nám zatím nepřihlásily.
Docela přesně si vybavuji okamžik, kdy mi „přeběh mráz po zádech“. V září 2008 jsme se s vedoucí produkce a mou pomocnou režisérkou Janou Gospičovou připravovali na natáčení hraných scén filmu Nickyho rodina. Jedna z těch nejdůležitějších se odehrává na Wilsonově nádraží v roce 1939, když se děti loučily navždy se svými rodiči. Předlohou pro nás byla legenda, podle které se jedna z maminek nedokázala se svým dítětem rozloučit a těsně před odjezdem vlaku ho vytáhla ven, objímala ho, plakala a pak, v poslední chvíli před odjezdem, dítě do vagónu vrátila, a tím mu zachránila život. Tehdy mi zavolal kameraman Martin Kubala, se kterým moc rád točím, má ovšem jednu chybu - nikdy nemá čas, ale tenkrát zrovna měl volné tři týdny, tak jsme ještě narychlo vyrazili do USA, natočit povídaní s několika americkými „Wintonovými dětmi“.
Začali jsme Alicí Masters ve Washingtonu. A ona mi vypráví: „Moje máma na nádraží vytáhla mou mladší sestru přes okno vagónu, sestra moc plakala, máma také a já jsem vykřikla: Tak si ji nech, nech si ji! V tom zapískal výpravčí na píšťalku a vlak se dal do pohybu. Bezradná máma běžela i s mojí sestrou za vlakem, nevěděla, co má dělat, a v poslední chvíli mi sestru vrátila přes okno kupé zpátky...“ Rozumíte, normálně mě zamrazilo.
