TAJEMNÝ KUFR

Wintonova manželka Grete se na jaře roku 1988 pustila stejně jako každý rok tou dobou do generálního úklidu. Tentokrát to ale chtěla udělat opravdu pořádně a zbavit se všech zbytečných krámů. Rozhodla se, že probere i harampádí na půdě, na které léta usedal prach. Pro jistotu všechno ještě prohlížela, aby do smetí nepřišlo něco, co ještě mohou potřebovat. A tak setřela i vrstvu prachu ze starého kufru a podívala se dovnitř. Udivilo ji, když tam našla spoustu dokumentů. Čekala spíš nějaké staré oblečení. Ty dokumenty nikdy neviděla, a tak se jimi začala probírat.

Ani si nevšimla, že den už pokročil a kdyby se nezačalo stmívat, snad by na té půdě strávila i noc. Našla staré dokumenty, našla dopisy, fotografie a spousta toho byla psána v řeči, které nerozuměla. Jen podle háčků a čárek se dohadovala, že zřejmě jde o nějakou slovanskou řeč. Až když na několika dokumentech našla slovo Praha, pochopila, že jde o Československo. „Co je to?“ zeptala se svého muže.

Ten jenom mávnul rukou: „Ale, to je taková stará historie. To by tě určitě vůbec nezajímalo...“

Ale Grete to naopak velmi zajímalo a svého manžela přiměla, aby jí všechno vysvětlil. Byla ohromená, když jí vyprávěl, co dělal tenkrát před mnoha lety v Československu a kolik dětí zachránil před jistou smrtí.

„Co s tím, Nicky, uděláme?“ ptala se ho.

„Co bychom s tím dělali, spálíme to, vždyť chceš mít na půdě pořádek, ne?“ odpověděl jí bez rozmýšlení. S tím ona ale vůbec nesouhlasila. „

„Na tohle nemáme právo. Podívej se, co tu všechno je,“ namítla a začala před něj klást dopisy, v nichž rodiče psali, jak je třeba o jejich milované děti pečovat, co mají rády a co jim naopak dobře nedělá, s čím si rády hrají, jaké polévky se jim mají vařit...

„Ti rodiče asi nepřežili a jejich dopisy by se měly dostat do rukou těch, komu patří, tedy do rukou zachráněných dětí,“ rozhodla Grete.

V kufru byly snímky dětí, které přežily, ale i těch, které to štěstí neměly. Byly tam dokumenty o tom, jaké překážky musel Nicholas Winton překonávat, co všechno musel pro záchranu dětí udělat. Byly tam neodkladné telegramy, povolení orazítkovaná německou okupační správou, informace, zda se vlak vypravit podařilo, nebo zda byl odjezd odložen, ale hlavně tam Grete našla seznam všech 669 zachráněných dětí… „Ráda bych věděla, jak dneska tyhle děti vypadají,“ zasnila se.

Nicholas jen pokrčil rameny, ale upřímně řečeno moc chuti do oprašování staré historie neměl. Není z těch, kdo se rád ohlíží zpátky. Nezajímá ho, co bylo, zajímá ho, co bude. Tohle pro něho bylo jednou uzavřené a nechtěl se k tomu vracet.

„Když jsem doklady našla, obracela jsem se na různá muzea, jestli by si to nechtěla vzít a případně najít ty zachráněné děti a materiály mezi ně rozdělit.

Zpočátku o to nikdo neměl zájem, až Památník obětem holocaustu Yad Vashem v Izraeli to vzal do svého archívu. Dnes to střeží jako oko v hlavě,“ uzavřela svoje vyprávění Grete.

Pochopitelně jsem co nejdřív památník navštívil. Doufal jsem, že tam lépe porozumím tomu, jak Winton svoji záchrannou akci provedl.