ODHALENÍ PŘÍBĚHU


A teď přicházíme k další velké záhadě příběhu. Až do roku 1988 žádné ze zachráněných dětí nevědělo, komu vlastně vděčí za záchranu svého života. Asi se vám to bude zdát divné, ale je to tak. Většina rodičů zahynula během války a nemohla dětem prozradit, jak se dostaly do Anglie. Na oficiálních formulářích a žádostech vystupovala jenom jakási organizace British Committee for Refugees from Czechoslovakia – Children´s section. To byla ta organizace, kterou naoko založil Winton, a nikdo o ní nic bližšího nevěděl. Prostě pro děti, dnes již osmdesátileté, to byla nějaká velká organizace podobná Červenému kříži, která jim pomohla dostat se do Británie. Nikdo by se už nikdy nic nedozvěděl, kdyby Grete nenašla v roce 1988 na půdě ten zapomenutý kufr s knihou výstřižků a dalšími dokumenty. Obrátila se také na dr. Elizabeth Maxwellovou, vdovu po tiskovém magnátovi Robertu Maxwellovi, který pocházel z Československa.

   

Dr. Maxwellovou, přední britskou odbornici na problematiku holocaustu, příběh nadchl. Grete ji poprosila, zda by se nepokusila některé z Wintonových dětí najít, aby jim mohla odevzdat ty písemnosti, které se jich týkají. Paní Maxwellová na to vzpomíná:

„A tak jsem se rozhodla napsat na všech 669 adres z Wintonova seznamu. Byly to adresy rodin, které adoptovaly děti a byly staré šedesát let. K mému obrovskému překvapení jsem dostala kolem 150 odpovědí a našla jsem prvních šedesát Wintonových dětí. Nikdo z nich neměl o existenci Nicholase Wintona ani tušení. Všechny říkaly: „Vždycky jsme chtěly poznat našeho zachránce, ale nikdo nám o něm nic neřekl.“

Paní Maxwellová se obrátila na britskou televizní stanici BBC, aby jí pomohla najít další děti. Moderátorka pořadu „That´s life – To je život“ Esther Rantzenová dostala nápad pozvat Wintona a zachráněné děti do studia. Neřekla však nikomu, co se bude dít. Winton se domníval, že půjde o pořad zabývající se aktivním stářím a že ho pozvali kvůli jeho bohaté dobročinné činnosti. Postavil totiž několik seniorských center kolem Londýna, jedno z nich nese jeho jméno – Wintonův dům.

Během pořadu však vyšlo najevo, že ti diváci kolem jsou lidé, jimž kdysi zachránil život. Obrovské vlně emocí, která následovala, málokdo dokázal vzdorovat. Winton se rozplakal a rozplakali se i všichni kolem něho. Dojatí byli i lidé u obrazovek. Jako první mu byla představena spisovatelka Věra Gissingová, která odešla do Británie i se svou sestrou. Věra léta pátrala, kdo stál za její záchranou. Obracela se na nejrůznější organizace pro uprchlíky, dokonce napsala arcibiskupovi z Canterbury, ale všechno bylo marné.

A najednou vedle svého zachránce seděla. Byl to nejdojemnější okamžik jejího života. Právě tehdy vydávala svoji vzpomínkovou knihu z dětství a do úvodu dopsala pět odstavců o Nicholasi Wintonovi. Knihu nazvala Perličky dětství a určitě si vzpomínáte, že jsem ji objevil kdysi v knihovně, protože jsem zrovna neměl nic na práci.

Všichni shodně tvrdí, že nejemocionálnější scéna ve filmu je, když se v roce 1988 ve studiu BBC setká nic netušící Winton poprvé se zachráněnými dětmi. Tam, před kamerami v živém vysílání najednou zjistí, že diváci kolem něho jsou vlastně zachráněné děti. Když mu dáma sedící po jeho boku, Věra Gissingová, děkuje za život, Wintonovi se objeví v očích slzy. Nejsilnějším momentem je, když moderátorka Esther Rantzen řekne: „Mohu se zeptat, je tu ještě někdo, kdo vděčí za svůj život panu Nicholasu Wintonovi? Jestli ano, prosím, vstaňte!” A celý sál pomalu vstává, Winton se ohlédne a vidí stovky lidí, kteří by tady bez něho nebyli.
Ta scéna je neuvěřitelná a pro nás filmaře to byl poklad. Bylo to velké odhalení i pro samotného Nicholase Wintona. Když jsem tuto scénu viděl poprvé, ohromila mě její určitá podobnost s klasickou řeckou tragédií. I v ní dochází v závěru k rozuzlení, k prozření, k momentu, kdy divák zůstává otřesen, dojat, zasažen. Je to klíčový moment řecké tragédie, jemuž se říká katarze, neboli očištění. V našem případě se Winton v určitém momentu dějin zachoval prozíravě, duchapřítomně a statečně, pravdou ale je, že o svém činu půl století mlčel, vlastně na to zapomněl. Takže ke zveřejnění celé této historie došlo nečekaně právě před filmovou kamerou v BBC studiu. Uvědomil jsem si, že právě tento moment je klíčový pro film.


Společně se svým producentem a střihačem Patrikem Paššem jsme se dohodli, že náš film vystavíme právě podle principů klasického antického dramatu a tahle scéna televize BBC nám poslouží jako závěrečná katarze. Tak se opravdu stalo a diváci zůstali na konci našeho filmu překvapeni a dojati stejně, jako někdejší návštěvníci antického divadelního představení.
V krátkém filmu rekonstruujeme vznik scény v BBC po 20ti letech s jejími protagonisty. Tato scéna poskytuje širokou škálu námětů na diskusi ve třídě.