A teď přicházíme k další velké záhadě příběhu. Až do roku 1988 žádné ze zachráněných dětí nevědělo, komu vlastně vděčí za záchranu svého života. Asi se vám to bude zdát divné, ale je to tak. Většina rodičů zahynula během války a nemohla dětem prozradit, jak se dostaly do Anglie. Na oficiálních formulářích a žádostech vystupovala jenom jakási organizace British Committee for Refugees from Czechoslovakia – Children´s section. To byla ta organizace, kterou naoko založil Winton, a nikdo o ní nic bližšího nevěděl. Prostě pro děti, dnes již osmdesátileté, to byla nějaká velká organizace podobná Červenému kříži, která jim pomohla dostat se do Británie. Nikdo by se už nikdy nic nedozvěděl, kdyby Grete nenašla v roce 1988 na půdě ten zapomenutý kufr s knihou výstřižků a dalšími dokumenty. Obrátila se také na dr. Elizabeth Maxwellovou, vdovu po tiskovém magnátovi Robertu Maxwellovi, který pocházel z Československa.

Dr. Maxwellovou, přední britskou odbornici na problematiku holocaustu, příběh nadchl. Grete ji poprosila, zda by se nepokusila některé z Wintonových dětí najít, aby jim mohla odevzdat ty písemnosti, které se jich týkají. Paní Maxwellová na to vzpomíná:

„A tak jsem se rozhodla napsat na všech 669 adres z Wintonova seznamu. Byly to adresy rodin, které adoptovaly děti a byly staré šedesát let. K mému obrovskému překvapení jsem dostala kolem 150 odpovědí a našla jsem prvních šedesát Wintonových dětí. Nikdo z nich neměl o existenci Nicholase Wintona ani tušení. Všechny říkaly: „Vždycky jsme chtěly poznat našeho zachránce, ale nikdo nám o něm nic neřekl.“

Paní Maxwellová se obrátila na britskou televizní stanici BBC, aby jí pomohla najít další děti. Moderátorka pořadu „That´s life – To je život“ Esther Rantzenová dostala nápad pozvat Wintona a zachráněné děti do studia. Neřekla však nikomu, co se bude dít. Winton se domníval, že půjde o pořad zabývající se aktivním stářím a že ho pozvali kvůli jeho bohaté dobročinné činnosti. Postavil totiž několik seniorských center kolem Londýna, jedno z nich nese jeho jméno – Wintonův dům.

Během pořadu však vyšlo najevo, že ti diváci kolem jsou lidé, jimž kdysi zachránil život. Obrovské vlně emocí, která následovala, málokdo dokázal vzdorovat. Winton se rozplakal a rozplakali se i všichni kolem něho. Dojatí byli i lidé u obrazovek. Jako první mu byla představena spisovatelka Věra Gissingová, která odešla do Británie i se svou sestrou. Věra léta pátrala, kdo stál za její záchranou. Obracela se na nejrůznější organizace pro uprchlíky, dokonce napsala arcibiskupovi z Canterbury, ale všechno bylo marné.

A najednou vedle svého zachránce seděla. Byl to nejdojemnější okamžik jejího života. Právě tehdy vydávala svoji vzpomínkovou knihu z dětství a do úvodu dopsala pět odstavců o Nicholasi Wintonovi. Knihu nazvala Perličky dětství a určitě si vzpomínáte, že jsem ji objevil kdysi v knihovně, protože jsem zrovna neměl nic na práci.