JAK TO PRO MNE ZAČALO?

Tak začněme pěkně od Adama. Jmenuji se Matej Mináč a jsem filmový režisér. Pocházím ze Slovenska, ale žiji částečně v Praze a částečně v Bratislavě. Ke studiu filmové režie jsem se dostal celkem náhodou. Víte, co mě k tomu dovedlo? Nuda. Ano, celkem obyčejná nuda. Já jsem se totiž ve škole za dob komunismu příšerně nudil a snažil jsem se přijít na to, proč? Proč mě nebaví chodit do školy? Odpověď jsem našel. Důvodem té nudy, a nejen mojí, bylo, že se předměty nevysvětlovaly prostřednictvím vzrušujících příběhů. Přitom příběh je vstupní branou do našeho vědomí. Příběh umíme prožít, procítit na vlastní kůži, umí nás rozesmát i rozplakat, jeho prostřednictvím se můžeme dozvědět fascinující věci a dokonce si je i zamilovat. Tehdy jsem si řekl, že až jednou budu velký, tak budu takové strhující příběhy vyprávět. Proto jsem vlastně vystudoval filmovou režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Samozřejmě, když jste začátečník, tak vám hned nedají točit celovečerní filmy. Nejdřív musíte investory a producenty přesvědčit, že něco umíte. A tak jsem začal točit kratší dokumentární filmy. Například o režisérovi Juraji Jakubiskovi – Natáčím na větvi a je mi dobře nebo Jeden den Slováka v Paříži, pak pětidílný televizní seriál Kouzlo fotografie, několik portrétů pro cyklus GEN a GENUS – o Emilu Zátopkovi, Břetislavu Pojarovi, Adolfu Bornovi, Tomáši Baťovi a další… Jeden projekt se řítil za druhým a už jsem málem začínal zapomínat na svůj dětský sen, že jsem se chtěl stát filmařem proto, abych vyprávěl velké strhující příběhy. Ale stalo se něco zvláštního. Posunulo se mi natáčení jednoho krátkého filmu o dva měsíce a já měl najednou neočekávané prázdniny. Umíte si to představit? Po letech neustálého létání bez zastavení, kdy jsem ledva stíhal termín za termínem, najednou nicnedělání. Ráno jsem dlouho vyspával a pak jsem přemýšlel, co udělat s načatým dnem. Rozhodl jsem se navštívit knihovnu. Odjakživa jsem totiž rád listoval v knihách. A tehdy se to stalo.

Otevřel jsem takovou menší knížku, která se jmenovala Perličky dětství, kterou napsala Věra Gissingová. Vzpomíná v ní, jak se jako jedenáctiletá dívka dostala na nečekanou cestu do Anglie, která jí zachránila život, a kde se jí ujali adoptivní rodiče. V úvodu jsem se dočetl, že těsně před vydáním knížky se dozvěděla, komu vlastně vděčí za svoji záchranu. Že tím člověkem byl sir Nicholas Winton, který padesát let mlčel o tom, že v roce 1939 vypravil osm vlaků s ohroženými dětmi z Československa do Británie a našel pro ně adoptivní rodiny. Nejdojemnější na celém příběhu bylo, že rodiče nemohli cestovat s dětmi, protože úřady jim k tomu nedaly povolení, a tak museli řešit to nejďábelštější dilema – pustit dítě samotné do Británie, nebo se s ním nerozloučit a zůstat společně v nacistickém nebezpečí?

Začal jsem si sám sebe představovat, co bych dělal, kdybych se v takové situaci ocitl, jestli bych se dokázal rozloučit se svým tehdy šestiletým synem Davidem? Ten příběh jsem měl stále před očima, i když už jsem knihovnu dávno opustil. Doma jsem pak začal hledat na internetu nějaké detaily, které by s příběhem souvisely, ale nenašel jsem vůbec nic. Zíral jsem na obrazovku v němém úžasu: „Cože? O takovém dramatickém příběhu neexistuje žádný film, žádná kniha? Opravdu vůbec nic?“ Bylo mi hned jasné, že jsem narazil na poklad, ze kterého by mohl vzniknout ten můj vysněný velký film. Byl jsem tak rozrušený, že jsem z toho až začal tancovat. Naštěstí u toho nebyl žádný svědek, protože já sice tančím s vášní, ale příšerně. Nicméně hned poté jsem sedl a začal psát filmový námět. Rozhodl jsem se, že mým filmovým hrdinou bude malý kluk, který odjede Wintonovým vlakem do Anglie a tam přežije válku. Nakonec z toho byl film Všichni moji blízcí, jehož krásný scénář napsal Jiří Hubač. Hotový námět jsem odnesl známé pražské překladatelce, aby mi ho přeložila do angličtiny kvůli hledání koprodukčních partnerů pro realizaci filmu. Překladatelka se hned do námětu začetla a řekla mi: „No, ale takhle to na nádraží neprobíhalo. Jsou tam určité nepřesnosti. Ty děti měly na krku čísla...“ „A jak to můžete vědět, copak vy jste tam byla?“ namítl jsem. „Ano, byla jsem tam.“ „Cože? Vy jste byla na tom nádraží?“

„Ano, já jsem jedno z těch dětí.“ Oněměl jsem úžasem. Jedno z těch dětí? Ani ve snu mě totiž nenapadlo, že bych mohl někoho z nich potkat. Měl jsem pocit, že jde o dávno zapomenutou historii, kterou definitivně odnesl čas. „To je skvělé,“ zajásal jsem. „Tak mi určitě poradíte...“

„Nevím, jestli vám poradím, byly mi jenom čtyři roky, takže si toho až tolik nepamatuji, ale proč se neobrátíte na někoho jiného ze zachráněných dětí? Vždyť nás bylo skoro sedm set. Anebo se zeptejte přímo pana Wintona!“ Tak to už mě naprosto ohromilo. „Pana Wintona? Copak on žije?“ vydechl jsem užasle. Když najdete nějakou historickou postavu, máte představu, že už nemůže být naživu, že všechno se odehrálo přece tak dávno, nejmíň někdy ve středověku. A najednou mi překladatelka dává jeho telefon a adresu: „Samozřejmě, že žije. A bydlí kousek od Londýna, jmenuje se to tam Maidenhead.“

Hned doma jsem s chvěním kolem žaludku vytočil číslo, které mi paní překladatelka napsala na kus papíru. Ozval se mi příjemný mužský hlas a já se dvakrát ujišťoval, jestli opravdu mluvím s panem Nicholasem Wintonem. Když jsem se trochu zklidnil, vysvětlil jsem mu, že jsem režisér z Čech a že bych ho rád navštívil. A řekl jsem mu, v jaké věci. „Ano, ano, mladý muži, rád si s vámi popovídám, ale počkejte chvíli, podívám se do diáře, kdy by to bylo možné. Tak tenhle týden mám úplně plný, příští týden také a ten další je ještě horší než ty dva předchozí...“ Nakonec si na mě tenhle devadesátiletý, neuvěřitelně zaneprázdněný muž udělal čas až za čtyři týdny mezi druhou a čtvrtou... Za čtyři týdny jsem přesně ve čtrnáct hodin stiskl tlačítko zvonku úhledného domu s velkou zahradou v Maidenheadu nedaleko Londýna. Měl jsem trému, jako už dlouho ne. Snad jako těsně před tím, než jsem si sáhl pro první maturitní otázku. Jak asi bude vypadat člověk, který zachránil skoro sedm stovek dětí? Jak asi vypadá skutečný hrdina? Nikdy předtím jsem totiž na vlastní oči žádného hrdinu neviděl. Jenom jsem se s nimi potkával ve filmech nebo v literatuře. Pak se dveře otevřely a mě přivítal úplně obyčejný muž v letech, který ovšem vůbec nevypadal na to, že už oslavil devadesáté narozeniny. Pozdravili jsme se a mě zaujal poněkud šibalský výraz v jeho očích.

Dlouho jsme si povídali. Byl mi moc sympatický, dělal si ze všeho legraci. Měl přesně to, čemu u nás říkáme suchý anglický humor. Bylo s ním příjemně, vyprávěl mi s nadhledem o svém životě, o své rodině, dětech a vnoučatech, o tom, jak pracuje na zahradě a jak chodí rád na opery do Londýna. Když jsem ho poprosil o pózování na fotografii, poklekl bez problémů na jedno koleno a mě překvapilo, jak je ve svém věku mrštný. On to na mně poznal a uzemnil mě sdělením, že denně plave v bazénu na své zahradě. A ten bazén nebyl vyhřívaný! „Já bych tedy do tak studené vody nikdy nevlezl,“ řekl jsem mu, když jsem v bazénu rukou zkusil vodu. „Však tě taky nikdo nenutí,“ uklidnil mě. Už při tomhle prvním setkání mi bylo jasné, že nevznikne jenom hraný film. Ozvalo se i moje dokumentaristické srdce, které mi napovědělo, že bych měl natočit také dokument o tomto pozoruhodném muži. Když jsem se ho ptal, jak ho napadlo v roce 1939 zachraňovat české a slovenské děti, jenom mávnul rukou. Prý by tak na jeho místě jednal každý.


„Každý by tak nejednal, vždyť jste byl jediný,“ namítl jsem. Ale on to zase zlehčil: „Co kolem toho proboha děláte takový povyk, jenom jsem trochu pomohl, nic víc. Byl jsem jednoduše v správný čas na správném místě...“ Tak tohle jsem nechápal. Jak to, že se o tom nechce bavit? Proč se tváří, že něco takového dělají lidé levou zadní a že je to zcela běžné? Vždyť je to zkušený a inteligentní člověk a musí přece vědět, že se zachoval zcela mimořádně. Měl jsem tedy před sebou záhadu, které jsem chtěl přijít za každou cenu na kloub. Už jsem se nemohl dočkat, až se do toho filmového projektu pustím. Samozřejmě jsem tehdy netušil, že z toho budou nakonec projekty tři, dva dokumentární a jeden hraný. Ale tak to u filmu chodí. Vždy vás něco překvapí. A já jsem především chtěl odhalit jeho tajemství: Jenomže – jak přimět pana Wintona, aby se o tom všem rozmluvil? A tehdy mě napadlo celkem jednoduché řešení. Co takhle pozvat ho i s jeho manželkou Grete do Prahy? Možná mu pražská zákoutí připomenou atmosféru z doby před šedesáti lety. K mé velké radosti manželé Wintonovi moje pozvání přijali. Proč to pan Winton vůbec udělal? Proč o tom půl století mlčel? Jak to vlastně udělal?