ÚKOL DETEKTIVNÍ


Když jsme před několika lety příběh Nicholase Wintona objevili, bylo vše obestřeno tajemstvím. Neznali jsme motivy a ani mechanismus jeho záchranné akce. Nevěděli jsme, kde jsou a zda vůbec existují nějaké archivní materiály. Čím hlouběji jsme se do odhalování faktů nořili, tím víc jsme byli fascinováni. Nicholas Winton zorganizoval akci, která nemá v historii obdoby. Sice od té doby uplynuly desítky let, přesto příběh stále má svou dynamiku. Ne všechny zachráněné děti jsou totiž objeveny. Proto tím nejzajímavějším úkolem je objevování nových zachráněných dětí z Wintonova seznamu, které nemají nejmenší tušení o existenci svého zachránce.

Nechcete se ke skupině dosavadních „pátračů“ také přidat? My sami jsme během práce na filmovém zpracování Wintonova příběhu objevili šedesát „dětí“.

Jeden případ se stal na festivalu ve Phoenixu v USA ve zcela vyprodaném sále pro sedm set lidí. Po promítaní filmu probíhala diskuse s obecenstvem, kdy se mě jeden divák zeptal, jestli mu náhodou nemůžu pomoct. V roce 1939 se jako roční batole dostal z Prahy do Británie, ale vůbec neví, jak k tomu došlo. Rodiče válku nepřežili a on vlastně o své záchraně nic neví. „Když mi řeknete své jméno, můžu se hned podívat do Wintonova seznamu,“ řekl jsem mu a vytáhl jsem z aktovky potřebné listiny. Zalistoval jsem v nich a opravdu jsem tam jeho jméno našel.

Dostal se do Londýna 2. srpna 1939 posledním vlakem. Navíc jsem mu sdělil přesné datum jeho narození, jméno a adresu jeho adoptivních rodičů. Nemohl skrýt dojetí a po tvářích mu začaly stékat slzy. Druhý den jsme spolu poobědvali, on mě zahrnul spoustou otázek a také jsme zavolali Nicholasi Wintonovi, protože mu chtěl za svůj život osobně poděkovat. Zakrátko se spolu setkali a bylo to velmi dojemné.

Všechny zachráněné děti veděly, že byly zachráněny, jenomže si představovaly, že to byla jakási velká anonymní organizace typu Červeného kříže. A najednou se člověk po více jak padesáti letech dozví, že za záchranou jeho a mnoha ostatních dětí stál jediný muž. Pomáhala mu samozřejmě řada dobrovolníků, ale bez toho jediného muže by tu dnes ani jedno z oněch 669 dětí nebylo. Není divu, že pro mnohé z nich dnes Winton ztělesňuje svým způsobem tatínka, kterého skoro všichni ztratili. Dokonce se mu svěřují se svými starostmi i radostmi, oznamují mu narození vnoučat nebo se s ním chtějí poradit, když se dostanou do problémů.


Prostě fakt, že se dozveděly, jak byly zachráněny a kdo tuto akci řídil, pro ně znamená mnoho. Mají možnost svému zachránci stisknout ruku, obejmout se s ním, představit ho své rodině. A Nicky Winton je na svou obrovskou rodinu, zřejmě největší na světě, patřičně pyšný.

Nicméně stále zůstává spousta otazníků. A za každým z nich se skrývá jméno a osud dalšího dítěte z onoho seznamu zachráněných dětí. Podle posledních údajů jich známe 270, což zdaleka není ještě ani polovina z celkového počtu 669 dětí, které jsou uváděny v dokumentech z roku 1939.

To je tedy výzva pro studenty. Mají šanci zapojit se do detektivní práce a najít oněch více jak tři sta dětí, o nichž zatím není nic známo. Mladí lidé přece mají rádi dobrodružství, vzrušují je záhady, a tady se jim nabízí ideální příležitost uplatnit svou zvídavost a vyzkoušet si detektivní práci.