TOM SCHRECKER

Průvodce: S Tomem Schreckerem mě pojí hluboké přátelství a jsem šťasten, že jsem měl možnost seznámit se s tak mimořádným a moudrým člověkem. Když jsem v jeho společnosti, mám pocit, jako kdyby byl mým starším bratrem, který v mnohém pomohl změnit můj život k lepšímu. Vlastně i na ideu této knihy mě přivedl on a také za to mu moc děkuji. Tom se narodil v roce 1932 v Praze jako jediný syn obchodníka s textilem. V červnu 1939 odjel do Británie pátým Wintonovým vlakem. Život s jeho zachránkyní Jean Barbour ho nesmírně ovlivnil. Po válce zůstal v Británii a vystudoval historii v Oxfordu. V padesátých letech dva roky sloužil v britské armádě v Německu, poté pracoval jako obchodní zástupce v nakladatelství Reader‘s Digest, organizoval distribuční zastoupení společnosti ve více jak padesáti zemích, později vybudoval své vlastní nakladatelství. Od šedesátých let žije v Austrálii. Nakladatelství a své další podnikatelské aktivity v devadesátých letech prodal. Od roku 1992 si užívá důchodu, pravidelně každý rok jezdí na léto do Evropy, z toho tráví pár měsíců v Česku. Navštěvuje koncerty Pražského jara a oblíbil si Třeboň. Podporuje různé charitativní a kulturní aktivity v řadě zemí.

Jean Barbour, pozoruhodná žena a moje zachránkyně

Řetěz dobra, který mi zachránil život před nacisty, začal mými rodiči, pokračoval mým strýcem Frankem, pak Nicholasem Wintonem s jeho pomocníky, pak britskými úřady, které souhlasily s přijetím uprchlých dětí a nakonec mou skotskou poručnicí Jean Barbour. Bylo by nespravedlivé pokoušet se je řadit podle důležitosti a bylo by to vlastně nesmyslné, protože každý článek řetězu byl životně důležitý. Nicméně, Jean Barbour mi nejen zachránila život tím, že mně přijala do svého domova, ale hrála velkou roli v mé výchově a formování mého charakteru – snad, vzhledem k okolnostem, i větší než moji rodiče. Odjakživa je ve mně pocit, že její život si zasluhuje biografii, a obávám se, že tento opožděný a stručný projev úcty ji zdaleka dostatečně neocení. Ona však byla stejně příliš skromná, než aby očekávala uznání nebo dokonce poděkování.

Narodil jsem se v Praze 7. ledna 1932. Přesto, že rodiče byli židé, nebyli pobožní. Bohužel se rozvedli, když mi byly tři roky. Bydlel jsem s otcem, když nacistická hrozba dosáhla kritického bodu Mnichovskou dohodou v září 1938. Nevím, kdo z mých rodičů hrál větší roli v rozhodnutí pokusit se mně dostat ven z Československa. Snad to byl otec a určitě to byl on, který požádal mého strýce Franka, který po Mnichovu odjel z Prahy do Londýna, aby v Británii zkusil najít rodinu, která by se mě ujala.

Můj strýc se snažil zařídit se v Londýně. Měl málo peněz, neuměl skoro vůbec anglicky a přesto si našel čas pravidelně stát ve frontě u střediska pro uprchlíky. Po několika dnech a téměř žádném úspěchu koupil aktovku a vešel do budovy, jako kdyby tam pracoval.

Na dveřích hledal neanglicky znějící jméno a když ho našel, zaklepal a vešel. Uvnitř viděl dvě dosti překvapené dámy. Jedna z nich mluvila německy. Strýc jim ukázal moji fotografii a naléhavě je prosil o pomoc při hledání rodiny, která by se mě ujala. Dámy vysvětlily, že nemohou nic dělat oficiálně, protože předešel frontu. Druhá dáma se však nad ním smilovala a řekla mu, že má přítelkyni, která už adoptovala dva chlapce, ale měla zájem ujmout se i utečeneckého dítěte. Tato přítelkyně byla Jean Barbour a stala se mou poručnicí a zachránkyní. Je všeobecně známo, že hlavní ingrediencí v přežití holocaustu bylo štěstí, náhoda. V mém případě tomu určitě tak bylo. Protože ta dáma, které se zželelo mého strýce, byla vedoucí toho střediska a v té kanceláři byla jen na několik minut navšívit svou kolegyni!

Můj strýc poslal telegram do Prahy, kde moje jméno už bylo na seznamu, vytvořeném Wintonovým záchranným týmem. Podařilo se mi uniknout pátým vlakem, který odjel 2. června 1939 z Prahy. Jean Barbour zaplatila 50ti librovou záruku, která byla podmínkou pro získání povolení ke vstupu do Velké Británie. V té době to byla velká částka. Spolu se strýcem čekala na vlak ve stanici Liverpool Street. Odvezli mě do Oxfordu, kde bydlela. Už jenom tři další vlaky odjely z Prahy, než 1. září vypukla válka, tak je docela možné, že by se mi nepodařilo opustit včas Československo, kdyby se mně nebyla ujala. Později také pomohla zachránit život otci, když mu zaplatila lodní lístek z Janova do Šanghaje.

K mé velké lítosti mám jen málo informací o životě Jean Barbour. Říkali jsme jí Marnie a tak ji budu dále nazývat. Zemřela, když mi bylo devatenáct a to málo, co o ní vím, jsem se dozvěděl o mnoho let později od jejího mladšího bratra. Marnie se narodila v roce 1897 v Edinburgu ve velmi významné skotské rodině. Mezi jejími předky byli Robert the Bruce a královský rod Stuartů. Její otec byl prezidentem Královské lékařské komory v Edinburgu (v síni komory je jeho vynikající portrét od de Laszla) a spoluautorem slavného „Manuálu o gynekologii“, který byl první moderní vědeckou učebnicí o ženském lékařství. Její babička, členka vydavatelské rodiny Nelson, byla provdána za George Browna, který je znám jako „otec“ Kanadského parlamentu. Součástí pozemku poblíž Pitlochry, patřícímu jejím sestřenicím, byl vodopád, který ráda navštěvovala královna Viktorie. Současná „hlava rodiny“ je bývalým hlavním představitelem skotské církve.

Marnie měla dva bratry a dvě sestry. Každý z nich svým způsobem významně obohatil tento svět. Marnie studovala na Oxfordské universitě. Po celý život se zajímala o náboženství a ve svém hledání – od presbyteriánství až po konverzi ke katolictví – byla podnikavá a rozhodná. Jednou jela lodí do Bombaje a zpět jen proto, že chtěla s indickým guru prodiskutovat nějakou filozofickou otázku. Ve dvacátých letech to bylo opravdu neobvyklé pro tak mladou dívku! Po celý život se podle tradice své rodiny také angažovala v sociální oblasti. Aktivně podporovala společnost Grail – organizaci pro katolické sociální pracovnice. Znala se s Marií Montessoriovou, italskou lékařkou, která vypracovala zvláštní metodu vyučování pro malé děti.

Přál bych si, abych věděl více o mnoha dalších případech, ve kterých se jistě angažovala v letech mezi světovými válkami.

Nikdy se neprovdala, ale adoptovala tři chlapce, dva než se stala mou poručnicí a jednoho potom. Umožnilo jí to dědictví po jejím otci. Nebyla bohatá, ale všeho bylo dost, i když toho po její smrti moc nezbylo. Kdyby žila déle, finance by nebyly problém. Postaral by se o to můj otec, který přežil válku částečně díky její pomoci a byl už tou dobou dobře zavedeným obchodníkem a mohl by poskytnout, co by bylo třeba.

Někdy se říká, že lze lidi posoudit podle jejich přátel. Byl jsem příliš mladý na to, abych opravdu poznal přátele Marnie, ale vím, že se znala s velmi zajímavými lidmi. Napřed jsme bydleli v Oxfordu. Pamatuji si, že jsem se tam setkal s J.R.R.Tolkienem, autorem „Hobbita“ a „Pána prstenů“, který bydlel blízko nás. Marnie se také znala s rodinou Pakenham/Longford. Já jsem si někdy hrál s jejich dětmi, zvláště s Antonií (pozdější spisovatelka Antonia Fraser), která byla stejně stará jako já. A o rok mladším Thomasem, který byl později se mnou ve třídě v Ampleforth a v Mertonu, když jsem byl na Univerzitní koleji v Oxfordu. Stal se historikem a 8. hrabětem z Longfordu. Zvláště mě zajímá jedna věc, týkající se jeho otce „Franka“, 7. hraběte. On se obrátil ke katolictví v roce 1940, přesně v době, kdy Marnie blízko něj bydlela a pravidelně se s ním stýkala. Jestlipak v tom hrála roli? Museli ale určitě spolu vést fascinující debaty.

Když toto píšu, lituji, že jsem s Marnie nemluvil o jejím životě a o lidech, které znala. Zemřela poměrně mladá a pro mě nečekaně. Také jsem se s ní moc v posledních letech neviděl. Určitě byla v samém centru katolicismu ve Spojeném království a zvláště v oblasti konverze. Tím vzniká tolik otázek. Např. znala G.K.Chestertona, který byl konvertitou? Navštívili jsme ostrov Caldey u velšského pobřeží, kde Chesterton kdysi choval králíky. (Hlavním středem zájmu Marnie na ostrově však bylo opatství, tehdy vedené cisterciáckým řádem.) Dalším jejím oblíbeným ostrovem byl nádherný ostrov Iona u západního pobřeží Skotska. Tamnější opatství je dnes v rukou křesťanského, nikoliv však katolického společenství. Tyrkysová barva moře nad světlými písky tam byla fantastická. Mnoho věhlasných malířů tam často pracovalo a pamatuji se, že jsem viděl obraz Iony, který namalovala Marnie a na amatéra byl dosti dobrý.

Dalším slavným konvertitou byl Evelyn Waugh - v roce 1930. Jestlipak se s ním Marnie setkala? Seriál „Návrat na Brideshead“ (nemohu se tohoto televizního seriálu nabažit) vyvolává tolik citu při emocionálních diskuzích, týkajících se víry a katolictví, které spojuji s Marnie. Když jsme se přestěhovali na statek do Skotska, měla i tam zajímavé přátele, jako např. Petera Scotta, ornitologa a syna polárníka Roberta Scotta. Byla také přítelkyní Kurta Hahna, pedagoga, který bydlel poblíž. To byl opravdu pozoruhodný muž – byl zakladatelem Gordstounu a dalších škol a angažoval se i při založení organizace „Outward Bound“. Byl to žid, ale přestoupil ke křesťanství, a tak v kombinaci s jeho pedagogickou činností jistě měl s Marnie mnoho společného.

Od června 1939, kdy jsem přijel do Anglie, do února 1951, kdy zemřela, bydlela Marnie v Oxfordu, pak na statku blízko Elginu ve Skotsku, v Edinburgu, a pak v posledních letech blízko Stroudu v Cotswolds v Anglii, v blízkosti jedné ze svých sester. Bohužel jsem ji viděl jen málo, protože po prvním roce studií


jsem žil v internátu a doma jsem byl jen o prázdninách. Navíc od roku 1947 jsem trávil velkou část dlouhých letních prázdnin ve Francii nebo v Rakousku. Nebudu se pokoušet o historický popis prázdnin, které jsem s ní trávil, raději krátce popíšu své vzpomínky na její charakter a přesvědčení, zvláště ta, která mně nejvíce ovlivnila. Teď, kdy píši, je mi 81 let. Byl jsem s Marnie od mých sedmi do devatenácti let - ani ne 12 roků, a přesto je pokládám za jedny z nejdůležitějších v mém životě.

Jak už jsem se zmínil, tím nejdůležitějším v životě Marnie byla její náboženská víra. Já sám jsem přísný agnostik a velký kritik všech náboženství vzhledem k časté intoleranci a pokrytectví mnoha pobožných lidí. Obecně nejmorálnější lidé, které jsem v životě potkal, nebyli pobožní. Marnie byla světlou výjimkou. Neměla jen víru, ale ona podle ní i žila. Budu citovat jednu historku. O Velikonocích v roce 1947 vzala jednoho ze svých adoptovaných chlapců a mně na první poválečnou návštěvu Itálie. Zlatým hřebem této návštěvy měla být soukromá audience u papeže v Římě. Napřed jsme si prohlédli nějaké památky ve Florencii a pak, většinou v přestavěných dobytčích vagonech, jsme jeli do Neapole na prohlídku Pompejí. Na cestě zpátky zjistila Marnie na neapolském nádraží, že ztratila naše jízdenky, pasy i peníze. Její okamžitá reakce byla, že nás zcela klidně požádala, abychom si s ní klekli a modlili se. To vyvolalo u kolemdoucích zvědavost. Jeden pán se nás zeptal, zda nepotřebujeme pomoc. Ukázalo se, že ten pán byl pracovník Britského velvyslanectví v Římě a ten pro nás všechno zařídil! Marnie přirozeně věřila, že to způsobily naše modlitby a tak vždy myslela, jednala a věřila po celou dobu, po kterou si ji pamatuji.

Marnie byla tou nejnesobečtější osobou, kterou jsem v životě potkal. Její první reakcí bylo vždy myslet na druhé. To se týkalo malých i velkých věcí. Na jednu z těch malých věcí si vzpomínám. V té době nebyla televize, ale chodili jsme občas do biografu. Protože jsme museli chodit brzy spát, častokrát jsme nemohli vidět mnoho delších filmů do konce, např. druhou část „Jihu proti Severu“ jsem viděl až o mnoho let později. Ale hlavním problémem bylo vždy rozhodnutí, na který film jít. Bylo nám jasné, že Marnie vždy navrhla film, o kterém si myslela, že by se nám dětem líbil. To nás zase nutilo navrhovat filmy, o kterých jsme si mysleli, že by se líbily jí. Výsledek byl ten, že jsme se často chodili dívat na filmy, které nikdo z nás vlastně vidět nechtěl! Vyřešili jsme tento problém tak, že jsme se střídali ve volbě filmu. Myslím, že to byl názorný příklad způsobu myšlení Marnie. V tom, tak jako ve všech morálních otázkách, stanovila měřítko, kterému jsem se snažil, ale většinou nedokázal, vyrovnat.

Mohlo by se zdát, že se pokouším líčit Marnie jako nějakou svatou, ale tak tomu není. Já si ji pamatuji jako velmi lidskou, realistickou a velmi zábavnou ženu. Zpravidla byla přísná, ale spravedlivá. Potrestání odpovídalo prohřešku a po jeho provedení bylo na věc zapomenuto. Snad proto, že měla dva bratry, věděla, jaké myšlenky se v hlavičkách malých kluků honí. Psala nám krásné dopisy do internátu. Ke všemu měla jasný a praktický přístup. Pamatuji se, že ten první den, kdy mi se strýcem přišla naproti na nádraží a odvezla mě do Oxfordu, připravila pak oběd a já jsem řekl, že nemám hlad. Byl jsem v Praze velmi hýčkán a zvyklý na to, že mně všichni doma museli prosit, abych něco snědl. Marnie však jednoduše odklidila můj talíř. Když jsem odpoledne požádal o nějaké jídlo, bylo mi řečeno, že musím čekat do večeře. Tam jsem snědl všechno, co jsem dostal a už nikdy nebyl problém s tím, abych jedl! Dalším příkladem jejího přístupu k problémům bylo, že když jeden z nás onemocněl některou z obvyklých dětských nemocí, proti kterým tehdy neexistovalo očkování, jako jsou plané neštovice, spalničky, spála, černý kašel nebo příušnice, dala nás všechny do jednoho pokoje, abychom tu nemoc měli všichni najednou a ne jeden po druhém.

U narozeninových nebo vánočních dárků zastávala Marnie názor, že bychom je měli udělat sami – třeba napsat básničku, nakreslit obrázek nebo udělat dřevořezbu apod. Jako vždy velmi štědrá nám na to dala potřebné „nářadí“. Marnie nás také podporovala ve čtení dobrých knih. Při jedné příležitosti, kdy jsme ještě na začátku války bydleli v Oxfordu, dostaly se tyto dvě zásady do rozporu. Koupila mi maličkou kovárnu, abych mohl vyrábět cínové vojáčky. Jednou, když byla několik dnů mimo domov, jsem vyrobil velký počet těch vojáčků, natřel je barvou a použil jsem k tomu i olověné linky z našeho tenisového kurtu. Vojáčky jsem pak prodal v oxfordském krámku za dost peněz. Za ně jsem si pak koupil hromadu komiksů. Bohužel je Marnie našla a vyhodila dřív, než jsem měl čas většinu z nich přečíst. Nepovažovala komiksy za dobré čtení. Též, jako součást trestu jsem musel namísto olověných linek na kurt namalovat všechny čáry a to kdykoliv chtěl někdo hrát. A linkovací stroj jsem musel zaplatit ze svého kapesného. V roce 1942 jsme se stěhovali na malý statek blízko Elginu na severu Skotska. Marnie byla přesvědčena, že to bude pro nás děti zdravější - dál od bombardování a s lepším jídlem. Pamatuji si, že prázdniny, které jsem po dobu pěti let trávil na tomto statku, byly ty nejradostnější časy mého mládí. Nebyl to žádný luxusní statek, nebyla tam elektřina ani telefon, vodu jsme si museli pumpovat ze studny. Ráno jsme všichni museli pracovat. Velmi brzy ráno jsem pomáhal dojit krávy a po jídle jsem myl nádobí. Kompenzací nám bylo celé horní patro stodoly, které se stalo naším „královstvím“. Přístup byl provazovým žebříkem a padacími dveřmi a museli jsme říci heslo. Když umřel můj milovaný pes, dánská doga, protože sežral kuřecí kosti, darovala mi Marnie shetlandského poníka, na jehož hřbetě, nebo i pěšky, jsem se toulal po okolních vřesovištích. Marnie vždy podporovala dobrodružství a sebedůvěru. Několikrát jsem strávil týden nebo dva prací na rybářské lodi z Aberdeenu. Taktéž velmi důležité bylo, že tu byly další děti, se kterými jsem musel vyjít a podělit se. V Praze jsem byl jedináčkem a chodil jsem do denní školy.

Obávám se, že tyto poněkud nesouvislé vzpomínky nemohou zcela a přesně zobrazit portrét této pozoruhodné ženy. Avšak doufám, že dají jistou představu o jejím charakteru a víře. Jak jsem se již zmínil, její náboženské přesvědčení bylo středem všeho. To podporovalo její nesobeckost, její optimismus a statečnost. V roce 1950, 9. listopadu, mi napsala nádherný dlouhý dopis do školy. Byla po operaci rakoviny prsu a já se domnívám, že věděla, že umírá. Dopis však byl plný optimismu a starostí o jiné. Nebyl v něm ani náznak stížnosti nebo sebelítosti. Zabývala se mnohými otázkami, jedna z nich byla „odvaha“ a já myslím, že krátká citace z jejího dopisu vyzradí mnohé.

„Jedna z věcí, která mne jako konvertitu ke katolictví nejvíce mátla byla, že presbyteriáni se neustále vraceli k „bitvě“ proti hříchu a nízkým lidským pudům a tak jako sv. Pavel často používali metafory „vojáka“. Jako mladí jsme hodně přemýšleli o statečnosti, sebezapření a vytrvalosti jako o dosti krásných vzrušujících vlastnostech a styděli jsme se, když nás někdo přistihl při reptání nebo změkčilosti. Zdá se, že katolíci se dívali na „odvahu“ jako na nádhernou ctnost, za kterou je třeba se modlit, a ona pak sestoupí z nebes – místo toho, aby si vykasali rukávy, dívali se na potíže jako na legraci a postavili se jim čelem. Nikdy jsem neslyšela katolické kázání o povinnosti mít odvahu nebo být statečný tváří v tvář osobním potížím.

Slyšela jsem mnoho vynikajících nekatolických kázání – nicméně zkouška svatořečených je jejich „heroická posvátnost“. Je to tudíž tam – v srdci učení katolické církve, jen kdyby se dobře dívali.“ Marnie jsem ještě jednou krátce viděl o Vánocích. Ani tehdy jsem si neuvědomil, jak vážně byla nemocná. O několik týdnů později jsem v lednu 1951 narukoval do britské armády, abych splnil svou brannou povinnost. Marnie umřela 28. února.