PĚSTOUNSKÁ PÉČE

Wintonův příběh záchrany dětí ukazuje jednu fantastickou věc. I když většinou tyto děti ztratily během 2. světové války své biologické rodiče, britské adoptivní rodiny jim otevřely své domovy a spolu s tím i svá srdce. Často šlo o rodiny velmi chudobné, dokonce mnohdy neměly pro děti z Československa ani postel. To jim ale nezabránilo v tom, aby jim pomohly. Nechaly je spát společně se svými vlastními dětmi a snažily se jim jejich úděl co nejvíc ulehčit. Nebyli to snad hrdinové? Tito nádherní lidé nejenom zachránili lidské životy, ale dali přijatým dětem lásku a pocit bezpečí. Z nich se pak často stali umělci, politici, vědci, právníci, podnikatelé. A pouto s adoptivními rodinami, se svými nevlastními sourozenci, je pevné dodnes.


Myslím, že tento příklad může inspirovat lidi v České republice i dnes. Například od 1. ledna 2013 platí pěstounský zákon. A právě pěstounství je formou náhradního rodičovství, aby děti z problémových rodin mohly vyrůstat ve zdravém, bezpečném a citově vřelém prostředí. Nejedná se o klasickou adopci, děti vědí o svých biologických rodičích, často se do své původní rodiny vrátí, když se v ní poměry zkonsolidují. Důležité ale je, aby nemusely jít do dětského domova, aby mohly vyrůstat zase v rodině, kde – jak všichni doufáme, najdou lásku a porozumění. Více se o této problematice dozvíte na adrese: www.hledamerodice. cz
Náš příběh, který se odehrál před sedmdesáti lety, se krásně prolíná se současnými příběhy ohrožených dětí a pěstounů v České republice. Když jsem si stránky www.hledamerodice.cz prohlížel, našel jsem tam krásný důvod, proč se jedna pěstounská rodina ujala dvou dětí: „Měli jsme ještě místo u stolu i v srdci a nenašli jsme žádný důvod, proč ho nezaplnit dětmi, které to potřebují.“ Domníváme se, že diskuse ve třídách na téma pěstounské péče nejen rozšíří etický obzor mladých lidí, ale může dokonce vést k tomu, že se podaří zapojit do projektu více pěstounských rodin a široce zpropagovat tento projekt.