ETIKA

Václav Havel: „Příběh odezvy dokumentu o panu Wintonovi ukazuje, že DOBRO A DOBRÉ SKUTKY mají jakousi infekční povahu, že opravdu inspirují, a to vysvětluje, proč ještě vůbec existujeme. Protože se vždycky nějakým způsobem reprodukuje to dobré v nás a vždy znova se to utkává s tím, co je v náš špatné.“
Dostáváme se k základním otázkám etiky. K pojmům dobra a zla. Zdá se, že schopnost rozlišit dobro a zlo je nám dána do vínku. Normální člověk většinou dokáže rozlišit, co je dobré a co zlé. Děti vědí, že je špatné a nespravedlivé, když je spolužáci šikanují, když se jim posmívají. A musí čekat, zda se jich někdo zastane (což ale vyžaduje určitou dávku odvahy), nebo se i ostatní přidají na stranu šikanujících. Když nacisti sváželi Židy do koncentračních likvidačních táborů, uvědomovali si, že se dopouštějí zločinu, že konají velké zlo. Proto vlakové transporty smrti vypravovali převážně tajně v noci. Co se opravdu dělo v táborech, bylo tajemstvím. Stalo se, že se do vlaku se Židy omylem dostala manželka důstojníka SS. Také ona skončila v plynové komoře, protože viděla příliš mnoho. Nacisti oficiálně hovořili pouze o přesídlení Židů na východ, kde budou moci nerušeně žít plnohodnotný život. Nebo se používalo eufemistické označení „konečné řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), samozřejmě nikde se nemluvilo o smrti, o zabíjení. Nacisti se neobávali pouze světového veřejného mínění, ale také svědomí svých vlastních lidí, kteří – kdyby znali pravdu – by určitě začali o režimu pochybovat, dokonce by se mu mohli postavit.
Němečtí vojáci na východní frontě byli často zděšeni nesmírnými krutostmi, páchanými speciálními jednotkami SS na civilním obyvatelstvu. Tady bledla propaganda, mizely ideály nacismu a rasistické teorie, které do nich hustil hitlerovský režim. Tváří tvář tomuto nesmírnému utrpení začali někteří němečtí vojáci cítit, že jejich válka je nespravedlivá a nelidská.

Mluvíme-li o záchraně lidí během 2. světové války, zjistíme, že zachránci nepocházeli jenom ze západní demokratické části světa, odkud přišel i Brit Nicholas Winton nebo Švéd Raoul Wallenberg, který v roce 1944 doslova vytáhl z vlaků smrti tisíce maďarských Židů. Nebyly to jenom stovky britských rodin, zahanbené Mnichovskou dohodou, kterou podepsala jejich vláda s Hitlerem, které pak neváhaly otevřít svou náruč 669 dětem z bývalého Československa. Ale byli jimi i lidé z celkem opačné strany; Němci, nacisti či jejich přisluhovači z porobených zemí. Svědomí, lidskost a mravnost nemají totiž hranice. Často se objeví právě tam, kde bychom je nejméně čekali, přímo u samého zdroje zla. Oskar Schindler byl Němec, nacista, arizátor. Přišel do Polska okupovaného Němci, aby na utrpení lidí zbohatl. A právě tehdy se v něm ozval vnitřní hlas lidskosti a mravnosti. Zachránil 1 200 Židů, falšoval dokumenty, podplácel, hádal se s nacistickými pohlaváry. Přesvědčený norský nacista, antisemita Arne Normann přijal do své rodiny českého židovského chlapce Edgara, celou válku ho chránil společně se svou manželkou Agnes. Po válce byl Arne Normann odsouzen za kolaboraci s Němci, ale ani tehdy na něj Edgar, jenž se později stal lékařem ve Spojených státech amerických, nezanevřel. Se svými pěstouny zůstal v kontaktu až do jejich smrti a označil je za „nejlepší náhradní rodiče, jaké mohl mít“. Georg Ferdinand Duckwitz byl členem nacistické strany, pracoval v letech 1939-1945 na německém velvyslanectví v Dánsku jako námořní atašé. Dánsko po okupaci Německem bylo vystaveno hnědému teroru. Když se v roce 1943 Němci rozhodli odstranit z Dánska všechny Židy, tak Georg Ferdinand Duckwitz o tom informoval dánsky odboj. To vedlo k záchraně 1 400 Židů, kteří byli převezeni do bezpečí do neutrálního Švédska. A o podobných aktech humanity bychom mohli hovořit ještě dlouho. Uvádíme tyto příklady, protože chceme ukázat, že svět není černobílý. Často ti, kteří se tehdy označovali za obránce demokracie a lidskosti, selhali. Například administrativa prezidenta USA F. D. Rooselvelta, když se na ni obrátil Nicholas Winton s prosbou o možnost umístění dětí do rodin v USA, zareagovala odmítavě, jak slyšíme ve filmu z úst průvodce Joe Schlesingera: „V dopise stálo, že vláda Spojených států nepovolí vstup žádným přistěhovalcům nad rámec existujících zákonů a kvót.” Těžko si dnes můžeme představit, kolik lidských životů takové rozhodnutí stálo. Jsem si jist, že obyčejní občané USA by dokázali otevřít dveře svých domovů ne stovkám, ale tisícům dětí.


Příběhy lidskosti, ochoty pomáhat, úcty a lásky k životu fascinují lidi od nepaměti. Hledají v nich vzor, jak správně a morálně žít. Uvědomují si, že každý z nás má určitou odpovědnost za tento svět a že řídit se normami etiky a slušnosti dává našemu životu smysl.