LITERÁRNÍ SOUTĚŽ - TÉMATA 2015




Své příspěvky zasílejte na tyto adresy: zdenek.tulis@seznam.cz nebo wintonfilm@seznam.cz

Dobrý den,

úvodem bych Vám ráda poděkovala za zajímavou a pro děti přínosnou přednášku, kterou jste vedl v Blatné pro děti  ze ZŠ.,

Syn mi po návratu ze školy volal telefonem, že mne má rád a rozpovídal se o tom, co se na dané téma dozvěděl.,

K Vaší otázce, zda bychom si osvojili dítě do pěstounské péče, Vám v tuto chvíli musím bohužel sdělit , že ne.,

Nejsem si úplně jistá zda bych zvládla vychovávat dítě, které jsem si nevypiplala úplně od miminka. To ale neznamená,že to do budoucna vylučuji.,

Jinak Vám přeji co nejvíce dětí , které najdou tu svoji rodinu.,

S pozdravem,

Oulehlová Lenka - maminka  M. Hofreitera,  VI.A  
Blatná ZŠ J.A.Komenského,
lenka.ou@seznam.cz


Dobry den pane,

  píšu ohledně vaši otázky v Hostinném, když jste promítali film Síla lidskosti - co bys udělal, kdyby ses ocitl v situaci, že by si byl v té době a bylo by na tobě, jestli bys vzal do rodiny nějaké cize dítě. Buď ano nebo ne.

Já říkám ano, protože to, co udělal pan Nicholas Winton, bylo velice působivé, efektivní a chlapácký !

Ten film mně dost zaujal a říkám, že bych to taky udělal. Klidně bych si někoho vzal i kdybych bydlel někde v malém domku a byl chudý, protože nechat umírat dítě - i židovského původu – je, jako zabít sám sebe.  

PS: Doufám že tento dopis je dosti rozumný.

Daniel Keszegh

ZŠ Komenského, Hostinné – 8.B
danielkeszegh@seznam.cz


Adopce ano, či ne a proč?

Jednoho dne mi maminka a tatínek řekli: ,,Chceme udělat dobrý skutek a adoptovat dítě z dětského domova.“ Dodali, že by byli rádi, kdybych se s ním dělil o své věci, pokoj atd. Dále jsem se dozvěděl, že bych se musel o něj starat a musel bych být jeho vzor. Chtěli znát můj názor, ale na rozmyšlení jsem dostal jen týden.

Ve škole jsem nad tím neustále přemýšlel. Říkal jsem si, že to může být i výhoda – můžu si s někým hrát, budeme si pomáhat, budeme stát při sobě. Po škole jsem přišel domů a zamířil do pokoje. Zavřel jsem se tam a nevycházel.

Po čtyřech hodinách jsem vyšel a ukázal jsem rodičům můj pokoj. Celý jsem ho předělal pro svého nového sourozence. Rozdělil jsem hračky, skříň na oblečení a postel jsem mu přenechal. Viděl jsem, jak se mamince dojetím lesknou oči a také jsem začal brečet. Tatínek mne pochválil a sdělil mi: ,,Za tohle můžeš jet do dětského domova s námi a pomůžeš nám s výběrem nového člena rodiny.“ Souhlasil jsem.

Druhý den jsme se tam vypravili. Byla tam spousta dětí, a to jak starších, tak i mladších. Náhle jsem však spatřil toho pravého. Byl asi o dva roky mladší. Ukázal jsem na něj a rodiče řekli: ,,Když se ti líbí, vezmeme ho.“ Já jsem se šel představit a rodiče šli vyplnit ,,papíry“. Za pár minut už bylo vše hotové a mohli jsme si ho odvést domů.

Cestou jsme se zastavili na nákup jeho nového oblečení. Doma jsem mu ukázal nový pokoj, kde bude spát a hrát si. Večer za mnou přišla maminka a s radostí mne objala. Pochválila mě a řekla: ,,Udělal jsi velmi dobrý skutek, a to se vidí málokdy.“ Věděl jsem, že je adoptovaný, ale bral jsem ho jako vlastního sourozence patřícího do rodiny odnepaměti. Po celý život to byl, je a bude můj bratr.

Matěj Štipák, ZŠ Bílá Třemešná - 8.třída
stipak100@seznam.cz


Smíšek a Myšák

Mám dva kamarády. Jmenují se David a Dominik Phamovi. Jednomu je 13 a druhému 17 let a říkáme jim Smíšek a Myšák. Oba dva mají Mukopolysacharidózu.

Nejprve jsem je viděl ve skautu. Zdráhal jsem se na ně vůbec podívat. Později jsem se s nimi zde i skamarádil. Jezdili jsme spolu na výlety a po necelém roce, co jsme se znali, jsme začali podnikat vlastní malé výpravy. Jen já, Smíšek, Myšák a další kamarád ze skautu Pepa. Několikrát jsme u někoho z nás přespali nebo jsme šli do kina a do aquaparku. Byla s nimi vždy sranda, i když Myšák je trochu tišší typ. O prázdninách jsem s nimi byl na dvou táborech, kde jsem jim „musel“ samozřejmě dobrovolně pomáhat téměř se vším. Nyní Myšák studuje v Jedličkově ústavu, takže se moc nevidíme, ale stejně si dost často povídáme alespoň přes skype.

I přes jejich nesnáze a zdravotní stav je s nimi vždy zábava. Samozřejmě se s tím pojí to, že jim musím hodně pomáhat, ale já to dělám rád …

Jan Kouba – 14 let, Gymnázium Chomutov


Nový domov

Malá Adélka se dívala z okna jedoucího auta. Přemýšlela o tom, jaký bude její nový domov. Bylo jí pouhých šest let a jela spolu se svojí sociální pracovnicí Květou na největší výlet svého života. Doposud žila jen v okolí malé vesničky blízko Jičína, se svými teď už bývalými pěstouny a ti ven skoro nechodili. Říkali, že venku je moc teplo nebo naopak moc zima, že musí jít do práce, něco zařídit, nebo že se jim zkrátka nechce. Zahrada byla jediné místo, kam si chodila hrát. Ta však byla pro ni moc malá a nezajímavá. Staří pěstouni na ni nebyli moc hodní. Spíše se o ni nestarali a moc se jí nevšímali. Byla ráda, že jede pryč, ale přesto se trochu obávala, aby noví pěstouni nebyli podobní těm předchozím. Byla však ráda, že jede do velkého města, kam se moc těšila.

Přijeli před velký dům a před ním stáli dva mladší lidé. Ano, skutečně to byli její noví pěstouni a zdáli se být velmi milí.

„Rádi tě poznáváme a doufáme, že se ti tu bude líbit. V domě na tebe čekají tví noví sourozenci. Pokud chceš, můžeš jít za nimi.“

Adélka se na nové sourozence moc těšila, protože byla vždy jen jedináček, a tak se před zraky svých nových rodičů rozběhla dovnitř.

Dům byl pěkně uklizený a hrál celou škálou barev, byl zkrátka hezký. Adélka hned běžela do kuchyně, která byla za předsíní a čekala, že v ní budou její sourozenci, ale nebyli, tak hledala dál. Nemohla je najít. Přišla na chodbu, kde uviděla několik dveří. Rozhlídla se, zaťukala na ty nejbližší a chvíli čekala. Najednou se dveře prudce otevřely, v nich stál o dvě hlavy vyšší kluk a přísně na ni hleděl. Pozdravila ho a zeptala se, je-li její bratr.

„Ano, jsem tvůj bratr, ale radši bych nebyl“, a zabouchl dveře. Adélka stála jako přikovaná. Bylo jí to líto, ale nevzdávala se, ťukala i na ostatní dveře a na ostatní sourozence. Ti už ani neotevřeli a jen ji okřikli:

„Vůbec nás nezajímáš! Nech nás být! …“

Adélka se s pláčem rozběhla ke Květě. „Já tu nechci být, chci odtud pryč!“

„To se urovná, jen tomu musíš dát čas.“

Její pěstouni jen přikyvovali a konejšivě jí řekli: „Za pár týdnů se to skutečně urovná, Květa má pravdu, jen počkej a uvidíš.“

Marco Vezzola - 14 let, 8.A
ZŠ Dr.J.Malíka Chrudim
Marco.vezzola@seznam.cz


ANO !!!

Anna Kučerová
Základní škola Na Podlesí Kadaň
anicka.kucerova01@seznam.cz



Dobrý den,

ve čtvrtek jste byli u nás v Kadani. Dostala jsem za úkol napsat názor na adopci, či pěstounskou péči. Zda by jsme si dokázali vzít děti z dětského doma apod. 

Z mé zkušenosti zajisté. Jelikož jsem jedináček a vždycky jsem chtěla sourozence a moje mamka už nemohla mít děti z určitého důvodu, rozhodli jsme si vzít dvě dětičky do pěstounské péče. Po roce jsme dostali do péče dvě holčičky ve stáří jeden a půl roku a čtyři a půl roku. Prvních pár týdnu to bylo opravdu o nervy, než si děvčátka zvykla, asi nemusím vysvětlovat. Po dlouhé době jsme si na sebe zvykli a dokonce i naše zvěř :D.

Po roce a půl berou maminku jako svou, mne jako vlastní sestru, tatínka jako svůj vzor. A nejúžasnější na tom je, jak je vidět, jsou šťastné a spokojené.

Z toho vyplývá, že můj názor na adopci či pěstounství je pozitivní. S rodiči jsme se shodli, že chceme ještě chlapečka :)  Lucie Tichá, 17 let
Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie Kadaň 
lucieticha16@gmail.com


Měla jsem se zamyslet nad dvěma otázkami.

Kdybyste byli lidmi z Anglie adoptovali byste před druhou světovou válkou nějaké dítě z Československa? A pokud ano z jakých důvodů?

Tyto otázky mě zarazily. Díky své povaze bych řekla ,,Samozřejmě“ a adoptovala co nejvíce dětí. Zpráva, že někde bude zuřit válka a neskončí jenom u zabíjení vojáků, ale že by to odnesli i ti malí tvorečkové, by mě nenechávala klidnou. Kdybych byla z bohatší rodiny, rozdělila bych se o svoje kapesné, postel a dělala všechno jak jim ulehčit to, že musí být tady. Ale ani jako chudý člověk bych nezahálela, nějaký ten kus chleba se vždycky najde.

Po prezentaci Wintonova dokumentu jsem se zamyslela, ještě nad jednou věcí. Moje prababička byla také v koncentračním táboře v Osvětimi. Přežila a jsem na ní právem hrdá. Jenomže její mladší sourozenec a celá rodina šli do plynu. Vzpomněla jsem si na poslední vlak, který nikdy do Anglie nedorazil… Co kdyby tam nastoupil můj prastrýček a po pár letech se zase viděl se svojí sestrou? Jak by se asi přivítali? Nad těmito otázkami budu ještě dlouho přemýšlet…

Magdalena Horáková, Dvůr Králové – gymnázium II.C
maja2499@seznam.cz


Velký den

Dneska je můj dlouho očekávaný den. Přijede si pro mě moje adoptivní rodina, moc se těším, ale zároveň jsem z toho nervózní. Už dlouho jsem v dětském domově a nevím, jak to v takové rodině chodí. Tety z domova mi říkaly, že si pro mě přijede moc hodná rodina. Byla jsem nadšená !

Hned jsem si sbalila a teď pořád chodím po pokoji a přemýšlím, jestli vůbec přijedou. Nerozmysleli si to?? Koukám na hodinové ručičky a připadá mi, jako kdyby se vůbec nehýbaly. Mám takový divný pocit v břiše, koušu si nehty a celá se třesu očekáváním. Volá mě teta. Mám se jít připravit, protože tu každou chvíli můžou být.

Najednou slyším prásknout dveře. Jdu se rozloučit s ostatními dětmi, hlavně s mojí nejlepší kamarádkou Eliškou. Škoda, že nemůže jet se mnou. Rychle obíhám pokoje. Chtěla jsem se rozloučit i s paní ředitelkou, ale měla návštěvu. Asi to byli oni! Neříkaly náhodou tety, že budu mít i sourozence? Snad to bude sestřička. Možná čeká na chodbě. Letím jak splašená, aby mi náhodou neutekla. Už tam skoro jsem, rozrazím dveře a tam ... kluk… No fakticky, kluk !

Zubím se na něj od ucha k uchu a on na mě čumí jak tele na nový vrata. Už přicházejí i rodiče. Všichni se na mne smějí - rodiče, tety, paní ředitelka, jen ten novej "brácha" na mě pořád civí jako jelen ! … Odcházíme.

Jejich dům vypadá úplně jinak než náš dětský domov. Mám tam svůj vlastní pokoj, přesně takový, jaký jsem vždycky chtěla. Maminka mě volá k večeři. Speciálně kvůli mně uvařila špagety, které miluju !

Všichni jíme společně. Maminka se mě vyptává na různé věci. Třeba - jaká je moje oblíbená barva, jak se jmenuje moje nejlepší kamarádka a podobně. Brácha se konečně osmělil a taky si se mnou povídá. Přiznal se mi, že chtěl bráchu, aby ho mohl učit hrát fotbal, balit holky a mluvit sprostě, ale „ségra“ prý nebude taky špatná. Bude mě moc bránit, když se na mne bude někdo vytahovat. Je to super, ani nevím, proč jsem se tak bála. Tak nějak tuším, že to bude asi fajn ...

Tereza Dojčánová, 6. A, ZŠ Holice, Holubova 47
radka.dojcanova@seznam.cz


Brácha?

Tak a je to tady. Je tady ten den, kdy jedeme pro "mýho novýho bráchu". Nervozita stoupá, krev se vaří, kola rychle kloužou po asfaltu a my se rychle blížíme k dětskému domovu pro mého nového sourozence.

Je to asi týden, co mi rodiče oznámili, že adoptujeme dítě z dětského domova. Musím říct, že první, co mi projelo hlavou, byla nepopsatelná radost, protože jsem si vzpomněl na mého spolužáka Borise Čermáka, který je z dětského domova a patří mezi mé skoro nejlepší kamarády. Pak mi ale rodiče řekli, že nebudeme adoptovat nikoho v mém věku, ale někoho ve věku od 4 do 6 let.

No hrůza! Nic horšího se mi snad nemohlo stát. Všechny ty představy, jak si budu s mým pubertálním kámošem Borisem dělit o domácí práce a vyvádět s ním všechny možné blbosti a rošťárny. Tyhle představy se vyměnily za představy toho, jak za něj uklízím nádobí a pleju zahradu.

Sakra, když už mám mít nevlastního sourozence, tak ať je k tomu aspoň ňákej bonus. Ach jo ! … Seděl jsem tam, koukal na rodiče, oni koukali na mě, všichni jsme mlčeli a rodiče čekali, co na to řeknu. … No, co jsem na to asi mohl říct:

"Mami, tati, já žádnýho nevlastního sourozence nechci, já chci Borise Čermáka, mýho nejlepšího kámoše …"

Jo, tak to jsem ale neřekl, a řekl jsem asi tohle: "Tak jo …“ Další den jsem o tom pověděl kamarádům ve škole. Kluci říkali, že jsem chudák. Tedy až na Karla. Ten říkal, že je to super, že jeho rodiče taky kdysi adoptovali kluka z dětského domova. Trochu jsem se divil, že nám o tom nic neřekl, ale co … aspoň si o tom mám s kým promluvit. Hned po škole jsem s ním zašel na zmrzlinu a zeptal jsem se ho, co je na tom jako tak super. Řekl mi, že nejde jen o to, že se o něj budu muset starat, ale že to má i tisíce výhod - jako například: budeš ho moct učit hrát fotbal, učit ho sprostý slova, dávat mu rady do života a podobně ...

No, uplynul asi týden a mně se ten nápad stále více zamlouval. Představoval jsem si, jak budu svého malého bráchu učit hrát na kytaru, ukážu mu, jak se má co správně dělat, a on mě bude mít za největší vzor. Opravdu se mi to zamlouvalo čím dál tím víc. Tak a je to tady, vezu se v autě, mám trému, ve spáncích mi buší krev a začíná se mi dělat blbě od žaludku. Jsme na místě - domov pro děti od 3 do 10 let, otvírám dveře od auta, dávám jednu nohu před druhou a blížím se s rodiči ke dveřím pokojů pro děti a čekám, až ho spatřím. Rodiče šli ještě něco vyřídit a řekli mi, ať počkám na chodbě. Minuty se vlekly a v tom se to stalo! Starý rozvrzaný dveře od pokoje se otevřely a tam stál ... Holka! No fakt! Holka! … Normálně tam stála a tlemila se na mě od ucha k uchu …

V tom se všechny mé představy o tom, jak svýho bráchu budu učit jezdit na kole, hrát fotbal a balit holky, rázem rozplynuly.

To jsem zvědavej, jak tohle dopadne ...


Jakub Dojčán, Holice, ZŠ Holubova, 13 let
radka.dojcanova@seznam.cz


Kdyby za mnou přišli moji rodiče z návrhem, zda bych chtěla do rodiny nového sourozence z dětského domova, moje reakce by byla kladná.

Myslím si, že každé dítě by mělo znát pocit bezpečí a lásky v nenahraditelném kruhu rodiny. Každý večer usínat a každé ráno se probouzet s pocitem, že máte milující rodinu, která za vámi stojí a podporuje vás. Dostat tu druhou šanci poznání, neboť první zklamala, i když třeba ne úmyslně. Každé děti si přejí mít hodnou maminku, která bude plést holčičkám copánky a chlapečkům zalepovat rozbitá kolena, tatínka, který si s nimi zahraje fotbal a holčičky bude ochraňovat, protože jsou tak malé a křehké. Každý si přeje mít rodiče, kteří mu budou číst pohádky před spaním a ráno je probouzet do školy, či školky. Mít ten pocit, že za ním někdo stojí v těch dobrých i špatných chvílích. Vědět, že někdo sleduje vaše dospívání a první životní úspěchy. Mít komu říct, že udělal přijímací zkoušky na střední školu, že udělal maturitu, že ho vzali na vysokou školu, že má titul, přijít s tím za rodiči, obejmout je a třeba se jim i štěstím rozplakat v náruči. Prohlížet si rodinné fotografie, jezdit na rodinné výlety, mít babičku a dědu a pocit, že až jednou bude mít vlastní děti, také budou mít prarodiče. Usmívat se každý den, protože prostě má proč.

Ten pocit bych chtěla každému dopřát. Tak tedy ano, pokud by se mne rodiče zeptali, zda by mi nevadilo adoptované dítě do rodiny. Řekla bych ,,Nevadilo, dopřejme mu štěstí.“ Neboť dobré skutky se stále dějí a já bych ten jeden v dané situaci udělala také.

Veronika Maurerová - 15 let
Jaroměřice nad Rokytnou – ZŠ O.Březiny
veronikajnr@seznam.cz



Své příspěvky zasílejte na tyto adresy: zdenek.tulis@seznam.cz nebo wintonfilm@seznam.cz