PŘÍBĚH SESTER DIAMANTOVÝCH


Průvodce

Paní Věru Gissingovou , rozenou Diamantovou jsem znala ze všech Wintonových dětí asi nejdéle. Byla to ona autorka knihy Perličky z dětství, která inspirovala režiséra Matěje Mináče k pátrání po siru Nicholasovi Wintonovi a později i k natočení filmů Síla lidskosti a Nickyho rodina. Paní Věra byla také oným zachráněným dítětem, které v rámci legendárního pořadu televize BBC sedělo vedle svého záchrance a až zde mu jako první mohla poděkovat a objat ho s díky za svůj život. Věra, spolu se svou mladší sestrou Evou vyrůstala v rodných Čelákovicích – ve městě na Labi.

Dne 28 10. 2014 se konala v Čelákovicích – rodném městě sester Diamantových – slavnost udělení atributů čestného občanství města sestrám Evě Haymannové Věre Gissingové. Slavnost se konala ve zaplněném místním kulturním domě a byla spojena s koncertem význačné české houslistky Gabriely Demeterové, která hrála rovněž v doprovodu místního orchestru B. Hanžlíka.

Atributy Čestného občanství za svou matku Evu, která již nežije, převzal její syn Simon Haymann. Ten se zúčastnil v tento den odpoledne i slavnostního ceremoniálu odevzdání Řádu Bíleho lva na Pražském hradu. V Čelákovicích jej a kulturním večeru přivítala starostka města pani Zdena Tichá. Pan Simon v rámci poděkování za toto vyznamenání zdůraznil jak jeho matka i její sestra Eva často spomínají na Čelákovice a on sám se sem rád vrací.

Přítomné za Spolek Nicholase Wintona pozdravila i koordinátorka vzdělávacího projektu „Příběhy z Vašich regionů“ a seznámila je se záměry projektu Na slavnosti nebyl přítomen ani režisér Matěj Mináč – ten provázel sira Nicholase Wintona na Pražském hradě, ale k hostům promluvil alespoň krásným videopozdravem.

Eva Diamantová/Eva Hayman

* 1. 1. 1924 + 26. 8. 2013

Nadaná Eva přešla po dokončení obecné školy a 1. třídy měšťanské školy v Čelákovicích po složení rozdílových zkoušek do sekundy gymnázia v Brandýse nad Labem, kde studovala do června roku 1939.Pochází z rodiny židovských občanů města Čelákovic, Karla a Irmy Diamantových. Otec byl původním povoláním bankovní úředník, jenž díky svým schopnostem získal místo ředitele čelákovické pobočky Spojených továren na likéry v Praze (ILKA). V druhé polovině roku 1925 se přestěhoval s rodinou z Prahy do Sedláčkovy ulice č. p. 109. 29. června 1939 odjíždí společně se svou mladší sestrou Věrou posledním vlakem vypraveným sirem Nicholasem Wintonem do Londýna. Své zápisky z tohoto období Eva zpracovala do scénáře dokumentárního filmu. Into the Arms of Strangers: Stories of the Kidnertransport/Do náručí cizinců (dokument získal OSCARA): povídky z dětského transportu (2000). V Londýně pokračovala ve studiích na zdravotní škole a pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici v Poole. Po ukončení války v červenci roku 1945 se dozvěděla, že rodiče a ostatní příbuzní zahynuli v Bergen-Belsenu.

Svou životní pouť zakončila 26. Srpna 2013 v Aucklandu na Novém Zélandu.Zprávy o zhoršující se politické situaci ve vlasti a hrozba komunistického režimu způsobily, že se již zpět nevrátila a plně se začala věnovat své zdravotnické profesi ve Walesu. Zde se seznámila s budoucím manželem – anglickým lékařem. V Anglii pak zůstala do roku 1957, odkud se s manželem a dvěma dětmi odstěhovala na Nový Zéland. Tam získala univerzitní vzdělání BA (Bachelor of Arst/Bakalář umění) a MA (Master of Arts/Magistr umění). Poté působila jako vysokoškolský pedagog na univerzitě v Aucklandu. Věnovala se také překládání. Nejúspěšnějším dílem je kniha By the Monn and the Stars/S měsícem a hvězdami (1992), ve které vzpomíná na mládí prožité v Čelákovicích.Domů do vlasti se Eva Diamantová vrátila až počátkem roku 1946, ale jen na krátkou dobu. Setkala se zde se sestrou, která zde již měla řadu přátel, ale pro sebe již zde znovu domov nenašla. Po několika měsících byla československou vládou požádána, aby jako ošetřovatelka mluvící česky a anglicky jela s 200 dětmi do Anglie, kam byly posílány na zotavenou.


Věra Diamantová/Věra Gissing

* 2. 7. 1928 Čelákovice

Pochází z židovské rodiny Karla a Irmy Diamantových. Mladší sestra Evy Diamantové žila v Čelákovicích v Sedláčkově ulici č. p. 109 nedaleko náměstí až do svých jedenácti let. Od roku 1943 chodila do obecné školy, kde získala mnoho kamarádů a přátel. Násilné obsazení Československa nacisty a poldovská opatření Hitlerova režimu přiměla rodiče, aby obě dívky vyslali posledním záchranným vlakem sira Nicholase Wintona 29. června 1939 do Anglie. Zde v anglické rodině přečkala válečná léta a pokračovala ve školní docházce ve škole zřízené pro české děti. Rodiče a další příbuzní zahynuli s největší pravděpodobností v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Věra Diamantová se po válce vrátila v srpnu 1945 již jako sirotek do Prahy. Pokračovala ve studiu na střední škole a v roce 1947 si podala přihlášku na Karlovu univerzitu. Krátce nato však dostala nabídku na zaměstnání překladatelky na ministerstvu obrany. Zde se stala svědkem převzetí moci komunisty v roce 1948 a následujících událostí. Proto toužila co nejdřív ze služeb československé armády odejít. Zdařilo se jí to počátkem roku 1949, kdy po krátké dovolené ve slovenských Tatrách za pomoci své sestry Evy opustila vlast a odjela na trvalou dovolenou do Anglie. Zde se provdala a mimo mateřských povinností ke svým třem dětem pro celá desetiletí působila jako překladatelka a spisovatelka. Dodnes žije v hrabství Berkshire na západ od Londýna. Jejím nejznámějším a nejpoutavějším dílem je její knížka „Perličky dětství“ prvně vydané v angličtině roku 1988 (českou verzi vydal Odeon v roce 1992), ve které líčí své dětství prožité v našem městě a své další osudy. Je autorkou několika dalších dětských knih a spoluautorkou knihy Nicholas Winton a zachráněná generace (Egem 2002). Mezi její překlady do angličtiny patří světoznámé „Pohádky tisíce a jedné noci“.

Vytvoření studentské pátrací skupiny

Janka Haluková se před slavností se setkala s paní učitelkou Mgr. Drahomírou Jírů ze Středního odborného učiliště a s paní učitelkou Alenou Špitálskou ze ZŠ Komenského Čelákovice. Obě učitelky byly seznámeny se záměry projektu a dostaly také metodické materiály a publikace k němu.

Pracovní jednání proběhlo za přítomnosti ředitelky Městské knihovny Soni Husárikové v domě Diamantových a byla dohodnuta spolupráce spojené skupiny žáků ZŠ a studentů Hotelové školy. Tato skupina již pátrá po pamětnících a přátelích obou sester . Studenti absolvovali setkání i s ředitelkou MK Soňou Husárikovou, která před časem navštívila Věru Gissingovou v Británii a teď bude i ve skupince, které odevzdá paní Věre atributy Čestného občanství. Věra se už ze zdravotných důvodů slavnostního včera nemohla zúčastnit.

Setkání pamětníků se synem Evy Haymanové, roz. Diamantové

V rámci udělení čestného občanství sestrám, rozeným Diamantovým přijal pozvání přijet do Čelákovic a převzít ocenění syn Evy Haymanové, roz. Diamantové (in memoriam) pan Simon Hayman.  Jeho přání poznat pamětníky, kteří znali jeho maminku, zprostředkovala knihovna.

Ve čtvrtek 30. října 2014 proběhlo v knihovně setkání s ním, spolužáky paní Evy a přáteli rodiny Diamantových.  V příjemné atmosféře kde ani jazyková bariéra nestála v cestě při vzájemném vyprávění díky skvělé tlumočnici, bylo všem zúčastněným dobře. Získali jsme nové poznatky o naší rodačce z doby před válkou a zároveň o její rodině v pozdějších letech.

Setkání s panem Haymanem bylo pěkné. Přítomná byla paní Marta Macháčkovou (kamarádka paní Věry) - zleva na fotce, pak je tam PhDr. Ladislava Petišková, ta se přes svého muže Františka Petišku na rodinu pamatuje. Potom pan Jan Tureček, paní Eva Petrasová a paní Hanu Haramulová. to jsou všechno spolužáci paní Evy, čilí devadesátníci. Příjemné i veselé setkání se společnými vzpomínkami, řeč se rozproudila hlavně  v závěru.

Pan Simon Haymann odcházel spokojen a vyjádřil vděčnost všem, kdo na setkání přišli. Druhá oceněná paní Věra Gissingová, roz. Diamantová, vzkázala telefonicky poděkování za ocenění, pozdravuje všechny v Čelákovicích, které jsou jejím nejsvětlejším bodem v mysli, a nikdy na ně nezapomene.

Nickyho rodina v Čelákovicích

Pátrací skupina a její spolužáci absolvovali již několik besed na téma Nickyho rodina, v Městské knihovně . Děti měli také možnost setkat se s pamětníky a přáteli sester Gissingových, z doby když bydleli v Čelákovicích. Studenti měli možnost se blíže seznámit i s knihou Věry Gissingové Perličky štěstí.

O Nicholasu Wintonovi

V roce 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, se podařilo 29- letému anglickému burzovnímu makléři panu Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům vypravit z Prahy z Wilsonova nádraží 6 vlaků, a tak zachránit 669 českých dětí z rodin komunistů sociálních demokratů, spisovatelů a židů.

To znamená, že ne všechny děti byly židovského původu. Téměř žádný z jejich rodičů válku nepřežil. Panu Wintonovi je dnes už 105 let a žije v Maidenheadu.

Winton viděl žalostnou situaci uprchlíků ze Sudet a intuitivně cítil, že Hitler brzo obsadí zbytek Cech a že všichni lidé na Hitlerově černé listině budou v ohrožení života. Neexistovala žádná organizace, která by pomáhala ohroženým dětem. A tady Winton našel prostor pro svou vlastní pomoc. Rozjel akci, pro kterou není žádné srovnání. Oslovil vlády těch států, o kterých se domníval, že by ohrožené děti mohly přijmout. S kladnou odpovědí se setkal jen u Švédska a pak také u své vlastní země.

Těchto pár řádek úvodem píši proto, protože nebýt tohoto pána, nebyla by ani kniha Perličky dětství, ani ...

A nyní jsme si tedy mohli přečíst knihu, kterou napsalo jedno z „tehdejších dětí“, paní Vera Gissingová rozená Diamantová, která pochází z Čelákovic. Věra Gissingová píše o svém dětství, které tak krute přerušila válka, ve své knize Perličky dětství.

Malá Věra vyrůstala se svojí sestrou Evou v poměrně dobré situované rodině obchodníka a majitele výrobny alkoholických nápojů.

Ráda chodila hrát na louky kolem Labe, vzpomíná si na různé hry s kamarády (přitahovaly ji spíše chlapecké hry), její lásku ke zvířatům, především ke své kočce a jejich koni Váňovi. Vztahy Evy a Věry navzájem i ke svým rodičům byly velmi silné a krásné. Věra ale současně miluje svoji vlast, obdivuje tehdejšího prezidenta Masaryka a je hrdá, na to že je Češka.

Mnichovská dohoda a okupace

Toto bezstarostné dětství pomalu konči rokem 1938, podepsáním Mnichovské dohody, kdy nám Hitler zabral Sudety a kdy se již také vědělo, jak jsou židé v Německu pronásledovaní. V této době se setkává ve škole s děvčetem, které muselo s rodiči utéct ze Sudet v takovém spěchu, že nemělo téměř nic na sebe. Otřesená Vera jí dává své boty, odpoledne s obavami čeká na maminku, že jí vynadá, ale ta ji se slzami v očích objala a řekla, ať vezme po škole Annu domu, že jí dá ještě nějaké šaty.

Potom přišel 15. březen 1939, okupace a s ní německá vojska také do Čelákovic. V dome Gissingových, se na čas ubytoval německý důstojník. Požadoval, aby se v celém domě mluvilo německy. Toto však skončilo střetem s Věřiným tatínkem, který to odmítl slovy: “Jsem pánem tohoto domu, a dokud budu naživu, já a moje rodina budeme mluvit česky, německy pouze ve vaší přítomnosti“. Němec vstal a plivl otcovi do obličeje. „Nikdy, nikdy nevyslovím ani slovo německy,“ zapřísahala se Vera. Toho dne zadala chápat, co znamená nacistická okupace.

V té době se situace Židů začíná značně přiostřovat.

Možnost záchrany – Winton a jeho vlaky

Bratr maminky, Gustav zjistil, že existuje v Anglii nějaká organizace, která pomáhá židovským dětem, aby se odsud dostaly a žily v anglických rodinách. Ta okamžitě své dcery také zapsala. Zanedlouho Veru a Evu vybrali. Jejich transport měl odjet v červenci. Toto rozhodnutí jim zachránilo život. Přišel poslední večer doma a tatínek dal Věře krásnou, v kůži balenou nepopsanou knihu. Když se zeptala k čemu to je, odpověděl: „Používej ji jako deník. Pomysli, jak to bude pěkné, až budeš zase doma a všichni si spolu sedneme a budeme prožívat to, o čem jsi do deníku napsala...“ Druhý den přišlo velmi emotivní loučení a odjezd z pražského Wilsonova nádraží.

Cesta do neznáma – Anglie, nový domov

V Anglii, žily obě sestry oddělené, každá u jiné rodiny. U Věry to byla rodina Rainfordova. O jejich vzájemném vztahu vypovídají tyto vety. Paní Rainfordová řekla: „Budeme tě mít rádi“, a Vera říká - „A měli mě rádi. Moje anglická rodina, to bylo moje veliké štěstí.“ V té době ještě šlo posílat dopisy domu a od rodičů také, i když cesta byla složitá. Později již tato možnost není a tak si Vera píše pouze deník, do kterého dopisy které již odeslat nejdou, zapisuje. Při jedné kulturní příležitosti v Liverpoolu se setkává s prezidentem Benešem, který jí pomůže dostat se do Česko - anglické školy. Vera tuto školu prochází s výborným prospěchem. Čas plyne, z malé Věry se již stala slečna a přichází konec války, rok 1945. Má obrovskou radost, že se již brzy vrátí domu. Potom přichází dopis od sestry, z kterého se dovídá, že maminka už nežije, zemřela na tyfus v koncentračním táboře. Otec je nezvěstný. O několik měsíců má jistotu, že je také mrtvý. Obě sestry jsou dlouho otřeseny, ale Věra se rozhoduje přesto vrátit zpět domu do Čech.

Návrat domů po válce

Avšak návrat nebyl zdaleka takový, jak si ho vysnila. Při příjezdu má problémy s úředníky, v jejich zkonfiskovaném čelákovickém domě bydlel cizí řezník a v neposlední radě z lidí nevymizel po léta fašisty vštepovaný antisemitizmus. Někteří lidé, u nichž si rodiče před odjezdem do Terezína uschovali své cennosti se s nimi jen neradi loučili a našli se i takoví, kteří to zapřeli. Po tom všem se Věra rozhodla, že do Čelákovic se už nevrátí a zůstala se svou tetou Bertou v Praze. Čelákovice však po krátké době začala opět navštěvovat, avšak bydlet zůstala v Praze.

V únoru 1946 přijela do Prahy sestra Eva. Byla však již příliš zvyklá na Anglii, nedokázala zvládnout těžkosti, jimž byla v poválečném Československu vystavena a tak brzy odjela. Věra si v Praze sehnala zaměstnání na Ministerstvu obrany kde pracovala jako překladatelka. Současně prožívá i svojí lásku k Richardovi.

Rok 1948 - změna režimu

Přichází rok 1948 a s ním změna režimu a k moci se dostává Klement Gottwald. Situace se pochopitelné dotkne i Ministerstva obrany. Věra, která dlouhodobé žila v Anglii se stává podezřelou a přichází do styku s STB. Po výslechu a narážkách že by jí mohli obvinit ze špionáže se rozhoduje dát výpověď a odejít do zahraničí.

A právě její bývalé zaměstnání se stává překážkou. Teprve až když odsouhlasí majoru Plačkovi spolupráci se špionáží z Anglie, je jí umožněno odcestovat. Tuto práci pro ně v zahraničí ale nedělala. A tak 30. ledna 1949 opouští sama Československo.

A znovu v Anglii

Na život v Anglii si zase brzy zvykla, byl to přece její druhý domov. Do roka se provdala a vychovala 3 děti. Sestra Eva se provdala za doktora z Walesu. Za nějaký čas se vystěhovala do Nového Zélandu. Věra se do Československa odvážila až v roce 1968 a to jen na návštěvu. Od té doby jezdívala pravidelně do své staré vlasti, kde se stýkala se svými bývalými kamarády. Stala se z ní, židovka původem, Češka národností a Angličanka z vlastního rozhodnutí.

Setkání s Nicholasem Wintonem

Poprvé viděla N. Wintona v legendárním pořadu britské televize BBC „To je život“, kde seděla vedle své záchrance. To byl nezapomenutelný okamih jejího života. 24. května 1991 se setkává v Praze s panem Wintonem, který je zde na návštěvě a vzbudil zde obrovskou pozornost všech médií, aniž by o tom před tím věděl. Stal se čestným občanem Prahy a byl vyznamenán prezidentem republiky. Když se ho však zeptali, co ho během jeho návštěvy nejvíce potěšilo, nezmínil se o poctách a ovacích, ale odpověděl: „Když jsem viděl, že se všem dětem daří dobré. Že jsou šťastni, že žijí.“

Věra Gissing ve své knihy uvádí: „Sedím teď venku na zahradě svého domečku – k jeho domu je odtud jen pár minut cesty autem - , a píšu epilog k české verzi své knihy, ve které se odrážejí životy mnoha „Wintonových dětí“, poslouchám, jak zpívají ptáci, vdechuji vůni květin a chtěla bych mu říct: Za tohle všechno ti dekuji. Kdyby tebe nebylo, nemela bych děti, ani vnoučata, domek ani zahradu. A děkuji ti především za tvé vzácné přátelství. A vím, že mé pocity sdílejí Wintonovy děti, ať jsou kdekoli.“