PŘÍBĚH HANUSE WEBERA

Hanuš Weber se narodil ve Vítkovicích v roce 1931. Odtud se jako devítiletý kluk dostává přes Londýn do Švédska, kde přežije celou válku. Jeho maminka s mladším bratrem zahynula v Osvětimi, ale otci se téměř zázrakem podaří přežít, když koncem války při vyklízení koncentračního tábora unikne kulce schován v kupce shnilých brambor. Hanuš Weber se po válce vrátil do Prahy, kde se musel opět znova učit česky. Slouží na vojně ve stejné divizi s Arnoštem Lustigem a přes různé dělnické profese se dostává jako "uklízečka" v roce 1955 do švédského vysílání Českého rozhlasu. Nakonec se zase ocitá ve Švédsku, kde žije v dodnes.

Ilse Weber rozená Herlinger se narodila v roce 1903 ve Vítkovicích jako Ilse Herlinger. Měla pět sourozenců. Z otcova prvního manželství sestry Hertu (nar. 1898) a Bettinu - "Mutzi" (nar. 1891) a bratra Erwina (nar. 1895). Dále měla vlastní bratry Ernsta (Arnošta, nar. 1900) a Oscara (Oskara, nar. 1907). Psala německy básně, pohádky a divadelní scénky pro děti. V roce 1930 se vdala za Williho. Usadili se v Praze, kde spolupracovala s Československým rozhlasem. Po okupaci Československa se manželům Weberovým podařilo odeslat jejich staršího syna Hanuše přes Velkou Británii do Švédska v rámci akce Refugee Children

Movement, kterou v Praze organizoval Nicholas Winton. Hanuš pak žil u matky Ilsiny přítelkyně Lilian, Gertrudy von Löwenadler ve Švédsku.

Ilse, Willi a jejich mladší syn Tomáš nastoupili v únoru 1942 do koncentračního tábora Terezín. Přijeli transportem dne 8. února 1942. Zde Ilse pracovala jako sestra na dětské ošetřovně. Složila na 60 básní a písní. Její ukolébavka Wiegala a písně Ich wandre durch Theresienstadt (Procházím se Terezínem) nebo Und der Regen rinnt (A déšť padá) jsou svědectvím o této době. V říjnu 1944 byl její manžel povolán do transportu En do Auschwitz-Birkenau dne 4. října 1944 . Ilse se svým synem Tomášem nastoupili dobrovolně do stejného transportu a zahynuli v den příjezdu v plynové komoře spolu s dalšími terezínskými dětmi. Před odjezdem do Osvětimi ukryl Ilsin manžel Willi rukopisy a notové záznamy své ženy v kůlně v Terezíně. Po válce se mu podařilo texty znovu najít a zachránit. Díky shodě náhod se zachovaly dopisy Ilse Weber z let 1933-1944, které psala své přítelkyni Lilian von Löwenadler, dceři švédského diplomata. Tyto dopisy a její básně vyšli v češtině ve vydavatelství ACADEMIA pod názvem „Kdy skončí naše utrpení“. Edici a bibliografickou studie knihy zpracovala německá editorka Ulrike Migdal.

Vzpomínky Hanuše Webera

Dětství, rodina a život ve Vítkovicích

Bydleli jsme v budově pošty ve Švecové ulici 18 ve Vítkovicích a bylo to poměrně nedaleko synagogy vítkovické, kterou Němci zapálili, ještě než jsem odjel do Anglie. Byl takový skoro střed Vítkovic.

Rodina Webrů, byla taková průměrná Rodina ani ne moc chudá, ani ne moc bohatá. Táta Willy Weber pocházel z velké rodiny – bylo jich 9 sourozenců, hodně z nich pracovalo v oboru restaurací. Jediný akademik v naší rodině, ten byl právník. Jinak to byli obchodníci, řemeslníci. Intelektuálkou v naší rodině byla moje máma, která se hodně věnovala literatuře. Jednak strašně moc četla, a pak začala poměrně brzo také psát.

O matce

Moje matka, Ilse Weberová, začala psát někdy v 15-ti, nebo 16-ti letech. Ovšem ty první její věci vycházeli sice, ale moc se to asi nezachovalo. To, co se zachovalo, bylo u nějakých jejich známých, těm to rozdávala, ale moc o jejich úplných začátcích nevíme. Víme jen tolik, že spolupracovala s nějakými novinami, které uveřejňovali články mladých lidí, tak do 15, 16, 17 let. A tento časopis vycházel v Německu v němčině, ale vycházel zřejmě po celé Evropě. Protože vím, že tam našla všechny ty svoje společníky, že si ta děvčata dopisovala, a tím také navázala ty pozdější styky se Švédskem a Anglií, Německem atd.

Psala, pokud vím, úplně všechno. Od pohádek pro děti až po rady kuchařkám. Nevím, kde k tomu přišla, protože nepříliš ráda vařila a tudíž byla hrozně vděčná za to, že můj otec byl výborný kuchař. Nicméně rady dobrým hospodyňkám dávala. To bylo hodně z těch jejich článků. Dělala také reklamu, což v té době nebylo tak obvyklý, ale hlavně měla jeden velký sen, o kterém nevím, jestli se uskutečnil nebo ne, chtěla napsat filmový scénář. Zachovali se různé její věci, ale ten scénář jsme nenašli. Prý ho dodělala někdy koncem 30. let. Kam se ztratil, to nevím.

Nejznámější byli její tři pohádkové knížky v němčině (Märchen -1928, Die Geschichten um Mendel Rosenbusch. Erzählungen für jüdische Kinder, 1929, Das Trittrollerwettrennen und andere Erzählungen vydáno 1927-1930) Byly to všechno pohádky pro židovské děti. Jednak měla fantazii a jednak chtěla, aby si židovské děti, pro které moc české literatury neexistovalo, uvědomili, že jsou děti židovské, aby poznali něco z židovské kultury. Ale hlavně pracovala pro to, aby se sbližovala česká, německá a židovská literatura a česká, židovská a německá kultura. To byl její hlavní zájem, aby tyto děti, které žili v takové malé oblasti, tak aby se naučili co nejvíc o kultuře země, kde žijí a aby z nich byli, ošklivé slovo málem, internacionalisti. Aby Čech rozuměl Židovi, Žid aby rozuměl Němci. A samozřejmě v té oblasti kde žila, tak v tom také hráli velkou roli Poláci. To byla vlastně čtyřjazyčná oblast. A pak vyšli v roce 1991 její básně z Terezína pod názvem In deinen Mauern wohnt das Leid.

Hudba v rodině

Nejraději jsem měl u nás doma hudební večery, to bylo vždycky před spaním, abychom se uklidnili. Máma hrála na kytaru, můj bratr hrál hrozným způsobem na kastrole, a já jsem hrál, pokud si pamatuju, na xylofon. Anebo jsem už tou dobou hrál na klavír, nejsem si jistej.

Nejaktivněji se hudbě věnovala moje babička, Terése Erlingerová, která to dotáhla tak daleko, že ukecala dědečka, a ten jí pustil a zaplatil pobyt ve Vídni, kde začala studovat operní zpěv. Jejím učitelem a později režisérem byl Gustav Mahler. Babička se s ním sice shodla na pedagogických zásadách, ale můj dědeček zřejmě nebyl tímto vztahem tak moc nadšen, takže nakonec přestal ta studia financovat, sebral babičku a odjel s ní zpátky do Vítkovic. Ona se vyvíjela potom po svém, musela hudbu víceméně pustit, stala se vedoucí restaurace. Ta restaurace mimochodem ještě stále existuje ve Vítkovicích, ale už prý v hrozném stavu. Tím přestala její umělecká kariéra, ale něco z toho zdědila moje matka, která nejen skládala slova, ale skládala také muziku. Bohužel z té doby se zachovalo strašně málo. Něco snad existuje v bývalém ostravském rozhlase, protože tam natáčela poměrně často, a něco by se tam možná mohlo najít. Nejsem si jistý, jestli tam něco existuje, protože pokud vím, tak značná část rozhlasového archivu v Ostravě shořela.

O Vítkovicích před válkou

Pokud jde o Vítkovice, tak se vždycky říkávalo, že Vítkovice jsou strašné a špinavé město. Pro mě to byl ráj na zemi. Do té mé třídy chodili kluci ze samých dělnických rodin, čili nebyla to žádná fajnová výchova, ale hráli jsme fotbal. A fotbal samozřejmě nebyl to pravý fotbal, protože na kožené míče nebyli peníze, ale bylo to hodně o fotbalu. Potom jsme hlavně lezli po haldách, co nás hrozně bavilo. Mojí matku to bavilo o něco méně, protože potom musela po mě prát. No a potom velkým zážitkem pro mě bylo, že v neděli jsme se sebrali s mým otcem a jeli jsme do Ostravy. A Ostrava byla pro mě něco jako velkoměsto. Jeli jsme tramvají z Vítkovic do Ostravy. A po cestě zpátky, když jsme se pak vraceli z Ostravy do Vítkovic, tak to otec vždycky vyskočil do jednoho velkého cukrářství a nakupovali jsme dorty domů, které jsem já směl vybírat. No a to bylo celkem jasný, co vyberu. Matka vždycky vzdychala, protože tenkrát se ještě nevědělo o kaloriích, ale tušila, že to není to úplně nejzdravější, ale patřilo to k nedělnímu odpoledni.

Vítkovice mého mládí

Vítkovice bylo hornické město. Tam byly jednak železárny, ale hlavně tam byly doly, doly, doly. A to také patřilo k mým nejstarším zážitkům, že pokud bylo možno navštívit doly, tak jsme tam vždycky s tatínkem a maminkou navštěvovali. Oni si sami udělali svoje exkurze dost často. Já jsem hrozně rád fáral v těch dolech, ale když jsem já byl u toho, tak jsme

směli jen do těch nejvyšších pater. Zatímco maminka s tatínkem směli až dolů. Ale skutečně to město, železárny, doly, ocelárny, to mělo absolutně tento ráz, to nebylo nic jiného vlastně. Takže jsem vyrostl v tom pravém dělnickém prostředí, o kterém se potom tolik hovořilo. A moje matka řadu svých pohádek a povídek umístila právě do prostředí dolů. A já jsem tam chodil do obecné školy až do odjezdu do Anglie před blížícím se nacizmem.

Osud rodiny – Vítkovice – Praha – Terezín – Osvětim

Věděl jsem jen některá fakta o rodině. Věděl jsem, že se museli odstěhovat z Vítkovic do Prahy, věděl jsem, že se potom museli stěhovat v Praze několikrát, nevěděl jsem, proč se museli stěhovat, co za tím bylo. Věděl jsem, v jaké situaci žijou. Jenže moje matka nechtěla, abych se nějak bál, znepokojoval o rodinu. Takže zajímavé bylo, když si srovnávám dopisy, které psala mně, a které psala matce té Lilian, přítelkyni mé matky, protože tam třeba popisovala: Tvůj bratr se cítí jako voják, nebo jako důstojník, protože hrdě nosí židovskou hvězdu a nosí ji jako vyznamenání. Zatímco paní Levenhaverové napsala: Je to tady strašné, nedá se tu ani dýchat, představ si, že Tomík musí chodit po ulicích se židovskou hvězdou, že nesmí jet normálně v tramvaji, že může nastoupit pouze zadním vchodem. Byla dvě místa, kde si mohl hrát: jednak to byl nový židovský hřbitov, a jednak starý židovský hřbitov. To byla jediná místa, kde si mohli židovské děti hrát. A k těm židovským dětem patřil také tvůj malý bratříček.

Terezín

Pak přišel den, kdy museli, ne všichni, ale skoro všichni Židé odejít z Prahy. A to myslím bylo někdy ve 42tém roce, a byli posláni do Terezína. V Terezíně byla rodina okamžitě rozloučena, rozdělena. Moje matka se dostala do jedněch kasáren, můj otec do druhých, a můj bratříček Tomy se dostal do třetích kasáren. Ze začátku to bylo hrozně těžký, protože se nesměli vůbec setkat. Potom se situace natolik, jestli můžu použít toho hnusného slova, znormalizovala, že už se mohli chodit navštěvovat, ale moje matka hrozně trpěla tím, že nemohla být se svým mužem a se svým synem pohromadě. Chodili se navštěvovat, to bylo všechno.

V Terezíně – hudba a pohádky pro děti

Matka nebyla vlastně žádná profesionální ošetřovatelka. Měla za sebou pár zdravotnických kurzů z 38ýho a 39ýho roku, kdy se ženy hlásily dobrovolně jako ošetřovatelky, které by pomáhaly vojákům. Takže odtamtud měla základy péče o nemocné, ale profesionálka nebyla.

No a v Terezíně původně nebyla zařazena, až se potom přihlásila, že by šla k dětem do nemocnice. Nemocnice - to spíš bylo malý oddělení, bez jakékoliv profesionální výzbroje, bez zařízení. Takže matka přišla na to, jak potom napsali odborníci, že léčila slovem a písněmi. Než se tam nastěhovaly děti, tak přemluvila pár známých českých a slovenských výtvarníků, aby namalovali na stěny té ubytovny, obrázky z různých známých pohádek. Takže děti přišli najednou z té špíny a bídy terezínských kasáren do něčeho, co se podobalo skoro pohádkám, protože to bylo pohádkové prostředí. No a celý den se zpívalo, recitovalo.

Většinu textů, pokud to nebyly staré pohádky, tak matka je psala sama. Odtamtud potom částečně pocházejí ty pohádky. Začala psát písně a texty k písním, částečně skládala hudbu sama, částečně to byly staré české lidové písně, anebo německé, anebo polské, ke kterým složila české texty.

No a to trvalo až do toho dne, kdy se to mělo všechno rozpustit, a když měly děti odejít s transportem. Matka se dobrovolně přihlásila. Netušila, že jedou do Osvětimi. I kdyby to byla bývala tušila, tak stejně nevěděla, co ten Osvětim je zač. A pak přišel den…

Osvětim

….když se můj otec přihlásil do jednoho transportu, protože mu bylo řečeno, že kdo je odborník, řemeslník, tak že půjde někam do Polska, ale zůstanou naživu. Že pojedou ne jako vězňové, ale jako pracovní síla. A tenkrát se dohodli s mojí mámou, že za žádných okolností se ona do žádného transportu nepřihlásí. A protože ona vedla takovou malou dětskou nemocnici, tak patřila mezi takzvané prominenty. To jsou lidi, kteří byli pro chod Terezína tak důležití, že neměli být zařazeni do transportu. Když jim ovšem bylo slíbeno, že pojedou za svými nejbližšími, v našem případě tedy, že by matka mohla zajet dál do Polska za otcem, tak se přihlásila nejdřív dobrovolně, a potom k tomu jejímu rozhodnutí ještě přispělo to, že celá skupina takzvaných jejích dětí, které měla z té nemocnice, ty děti byly zařazeny do transportu. No a ona protože nechtěla, aby se děti bály, když jely někam do neznáma, tak se přihlásila dobrovolně z toho důvodu, i kvůli tomu, že se chtěla znovu setkat s otcem, tak přihlásila sebe i Tomíka do transportu, který šel do Osvětimi a rovnou do plynu.

Nemohu popsat, jaké to bylo, když tam přišli, protože z té doby neexistují od mé matky vůbec žádné zprávy. Existuje pouze jeden velice obšírný dopis mého otce, který psal svému švagrovi a tam píše, že Ilse se dopustila velké chyby, když kvůli mně a kvůli dětem se přihlásila dobrovolně do transportu do Osvětimi. Nemohla tušit, že je to tábor smrti. První bylo, že nikdo nevěděl nic, otec to vyčítal. Ale potom napsal v tom dopise také, že, a to je dost hrozné, protože on už věděl, co Osvětim je. Tak napsal, že:” Doufám, že Ilse tam pobyla jen několik hodin a že pak šla do plynové komory”.

Osud Ilse Weberové

O osudu mé mámy jsem nevěděl vlastně nic konkrétního. Jestli něco věděl můj otec, nebo jestli nevěděl, to nejsem schopen říct, protože jsme nikdy o tomto tématu nehovořili.

Ale mnoho let později jsem na nějakém setkání v Německu za mnou přišel nějaký pán, který říkal: Ty jsi Hanuš Weber, viď? Já jsem říkal : jo. On: Poznáváš mě? Já jsem říkal: jo, já tě poznávám. On mi potom řekl: “Víš, já mám špatné svědomí už od 45tého roku, že jsem neřekl tvému otci pravdu o tom, jak zahynula tvoje maminka”. A on řekl, že při jednom tom příjezdu vlaku viděl skupinu asi deseti dětí, nebo kolik, a s nimi byla žena, kterou se mu zdálo, že poznává, a pak šel blíž a poznal mojí matku. A poznal také největší z dětí, a to poznal mého bratra Tomíka. On říkal, že bylo sice zakázáno se k vězňům přibližovat, k těm, kteří stáli před plynovou komorou, ale vždycky u toho třídění vězňů byl takový zmatek, že k té skupině přistoupil a začal krátce mluvit s mojí matkou. A ona se ho ptala, jestli už tam byl nějakou dobu a on jí řekl, že několik měsíců.

A co tady bude? se ho ptala. Půjdeme konečně do sprch? Byli jsme několik dnů na cestě, potřebujeme se osprchovat. A on řekl: “Ne, tady to nejsou sprchy, to jsou plynové komory, takže vy tam vstoupíte, a za chvilku vám pustí plyn. Jestli ti můžu poradit, nebraň se tomu, jdi co nejrychleji dovnitř, a sedni si někam s dětmi do kouta a začni zpívat jim ty písničky, které jste zpívali v Terezíně. Písničky, které všechny děti znají, a zpívejte, dokud budete moct.”

A ona říkala: Proč?

“No proto, že ten plyn působí poměrně rychle, když se dýchá. A když zpíváte, musíte se pořádně nadechnout, takže umřete o něco dřív. Takže vy si sedněte co nejdál do kouta, zpívejte a dýchejte plyn”. A to mi potom řekl: “Je mi hrozně líto, že jsem to tvému otci nikdy neřekl, protože tím by měl alespoň tu jistotu, že skutečně ví o tom, co se stalo.”

Píseň Pampeliška - Wiegala a ukryté poklady

S mojí mámou v Terezíně byla řada lidí a některé z nich se zachránily, a když se dostaly potom na svobodu, hlavně skupina žen z koncentračního tábora Ravesbruck, které se nějak podivným způsobem nejdřív dostaly z Terezína do Ravensbruckenu a potom je zachránili ty švédské tzv. bílé autobusy. A některé z nich měly sebou různé vzpomínkové předměty z Terezína. A mimo jiné byla nějaká dáma, jejíž dcera byla známá švédská herečka, a ta přinesla sebou matčiny básně a noty. A když se potom uveřejnily částečně ve švédském tisku, a tak jsem se vlastně já dozvěděl, protože jsem poznal podle těch textů, že to musí být moje máma, protože se zachránil Dopis mému synovi “ Píši ti do Švédska“… a tak dále. Tolik těch dětí zas nebylo.

A potom všechny ty pozůstatky písemné začal sbírat můj otec. A pak lidé, kteří se vraceli z koncentráků různých, se potom dozvěděli, že můj otec žije, a tak šli za ním, nebo mu telefonovali, nebo mu napsali: Mám tady báseň, mám tady píseň, kterou napsala tvoje manželka. Pokud je chceš, tak mi řekni, já ti je pošlu.

Otec když šel do toho prvního transportu, tak si vzal matčiny věci a zakopal je v té kůlně nebo co to bylo. A když se vrátil v 45tým roce, v květnu, když byl Terezín osvobozen, tak první cesta vedla do Terezína a kupodivu našel ty věci, které zakopal. Tak to bylo to první. A potom ty další věci přišli s tím transportem z Ravensbruckenu. Ty ženy, které byly osvobozeny, a které měly sebou ne spoustu, ale dost těch materiálů.

Pak začaly přicházet ty písně a básně a povídky některé začaly přicházet jako zázrakem z celého světa. Osvobození vězňové posílali věci z Austrálie, z Ameriky, z Izraele. Takže nakonec se toho sešlo poměrně moc.

A kdo potom hodně přispěl k tomu, aby se o matce vědělo víc, byla česko-izraelská spisovatelka Rut Eliášová, jejíž kniha Naděje mi umožnila přežít vyšla prakticky ve všech zemích světa, také v češtině. Originál noty a slova písně Wiegala – Pampeliška


Průvodce:

Hanuš Weber je jedno z Wintových dětí, které se podařilo vypátrat až po delším čase, kdy už byl známý příběh záchrance Nicholase Wintona. Já jsem se ním setkala vice-méně náhodně při jeho návštěvě Prahy v roce 2013, když byl přítomen se svou manželkou na prezentaci knihy paní fotografky Zuzany Mináčové.

Později jsem se blíže seznámila s jeho osudem a zejména s neuvěřitelně smutným příběhem jeho matky Ilse Weberové a bratra Tomáše.

Při prezentaci projektu “Příběhy z Vašich regionů” jsme s režisérem Matějem Mináčem byly i v Gymnáziu Na Vítězné plání. Studenti Gymnázia se právě chystali na exkurzi do Osvětimi. Režisér Matěj Mináč připomněl příběh Hanuše Webera a jeho maminky – spisovatelky Ilse Weberové, která spolu se svým mladším synem byla zdravotní sestrou v Terezíně a pak skončila v Osvětimi, kde dětem před jejich smrtí zpívala píseň Wiegala – Ukolébavka. Když M. Mináč přehrál tuto píseň, v některých očích se leskly slzy. Paní profesorka, která zároveň vyučuje hudební výchovu, nám sdělila, že si tuto píseň při exkurzi připomenou.

Naše pátrání po osudech rodiny Weberových pokračovalo i na Ostravsku. S tématem holocaustu pracují I v Základní škole Karviná, kde vedení školy přivítalo materiály a publikace ke vzdělávacímu projektu. Pátrání pokračovalo zejména ve Vítkovicích, kde se věnuje svým rodákům skupina nadšenců a ve spolupráci se místními školami pracuje s připomínkou rodiny Weberových a zejména se vzpomínkou na Ilse Weberovou. V místním kulturním zařízení “ V domě U Šraněk.” dokonce nastudovali scénické čtení z její korespondence a poezie v rámci akce ŽIDOVSKÝ KVĚTEN.

Po osobním setkání s panem Hanušem Weberem při jeho poslední návštěvě České republiky, se podařilo získat jeho osobní vzpomínky formou rozhovoru a zpracovat jeho životní příběh i příběh jeho rodiny.

Nebezpečí nacizmu a Hitler

Bylo to zajímavé, že v dopisech má matka ve 33tém roce píše o tom co se děje a co se bude dít v Německu. Píše tam o tom, jak si hnusí Hitlera nejen tím, co píše, nejen tím, co říká, ale píše také o tom, jak vypadá. Je to přímo zločinecký typ. A to vzbudilo poměrně velký rozruch, protože na Hitlera málokdo reagoval. Reagoval na něj třeba Karel Čapek, ten si s mojí mámou dopisoval, ale takhle aby ho někdo tak rázně odsoudil, i když to bylo odsouzení mladé dívky, která vlastně neměla žádné politické vzdělání, ale jako básnířka měla pro tyhle věci obrovský cit. Kde ho vzala to nevím, ale fakt je, že Hitler a nacismus a nacisté se jí strašně hnusili.

Já jsem věděl o tom, že jsme židovského původu, protože jsme jednou za rok chodili na Purim na oslavy do synagogy. A tam jsme chodili řekl bych ne tak z náboženských důvodů, ale proto, že to byl vlastně takový maškarní průvod a moje matka šila pro desítky dětí. Měla tu fantazii a uměla šít, takže pro nás všechny ušila různé fantastické kostýmy. A pak jsme viděli, když už nacisté zabrali Vítkovice, tak jsme byli svědky toho, kdy kousek od nás začala hořet synagoga. To muselo být v roce 1939.

Jinak ve škole jsem si ničeho nevšiml, ale myslím, že pravděpodobně jsme něco zažili, protože v dopisech mé matky píše o příhodě, kdy si k ní přišel stěžovat jeden z mých malých kamarádů, který byl židovského původu, a on si stěžoval na to, že jsem ho nazval smradlavým židem. Co znamená, že asi mě to někdo řekl, nechápal jsem, co znamená smradlavý žid, ale chápal jsem, že to musí být nějaká urážka. Tak když jsem chtěl toho chudáka Bobyho urazit, tak jsem mu řekl smradlavý žide. Ale to je něco, co si člověk vydedukuje potom. Já si toho nejsem vědomý, ale je to tam zachycený černé na bílým.

Situace se zhrošuje

Po čase mi začalo být jasné, že něco se děje, když se hovořilo o tetě Lilian, co byla přítelkyně mé matky v Anglii, a že bychom snad měli odjet na nějakou dobu do Anglie. Já si z toho nepamatuju prakticky nic, ale tím, že mám k dispozici stovky dopisů a jiných dokumentů, tak vím, že se v naší rodině hodně mluvilo o tom, že by snad bylo vhodné emigrovat. Ty dopisy a ty diskuse byly hrozně zajímavé, protože moje matka milovala ten český národ tak, že říkala vždycky, že ona v životě neodejde, že naše rodina tady žije už x set let a že vždycky sdílela dobro i zlo s celým národem a proč by teď měla odcházet, když ostatní neodcházejí. A můj otec s ní souhlasil, ovšem trošku z jiných důvodů, protože říkal: Tady je tolik tisíc lidí, hlavně těch uprchlíků z Polska, uprchlíků z Německa, kteří potřebujou odchod do ciziny mnohem víc než my, protože my jsme tady doma, všichni nás berou jako Čechy, tak proč bychom proboha měli odcházet. Takže byla naprostá shoda, že se odcházet nebude.

Před odjezdem do Anglie – rozlučka s domovem

Já jsem měl mladšího bratra Tomíka, ten byl ovšem nemocný, operovali ho, měl potíže s nějakými kostičkami v uchu. Byla to dost složitá operace tenkrát, hlavně proto, že se musela dělat při plném vědomí. A když nastal čas definitivního uvažování o odchodu do Anglie, tak Tomík absolutně nemohl, protože měl obvázanou hlavu, měl horečku. Takže se mluvilo o tom, že on by jel za mnou několik týdnů po mně. Ale jestli to někdo myslel vážně, jestli vůbec moji rodiče doufali v to, že bude moct odjet, o tom dost pochybuju. Mě neříkali všechno. Mě říkali jen to, že pojedu na pár týdnů do Anglie za tetou Lilian a jejím manželem, který byl slavný letec z první světové války. Tak já jsme se hrozně na to těšil, že tam budu pár týdnů, že se naučím perfektně anglicky, a že budu potom umět něco, co nikdo z mých spolužáků neumí a absolutně jsem nepočítal s tím, že z toho několikatýdenního výletu bude sedm roků.

Výlety v Praze a pak Wintonův vlak

To byl hrozně krásný odjezd, vzpomínal jsem na to dlouho, protože jsme jeli do Prahy, pobývali jsme v Praze několik dnů a všechno to, o čem jsem jen četl, nebo slyšel vypravovat ve Starých pověstech Českých a podobné literatuře, tak to jsem najednou zažil. Byli jsme několikrát na Vyšehradě, máma mi ukazovala hroby všech slavných českých spisovatelů a umělců. Byli jsme se podívat na dům Karla Čapka, chodili jsme kolem Vltavy, chodili jsme na starý židovský hřbitov. Prostě všechno to, co jsem znal z literatury anebo z vyprávění, na to jsem se byl podívat. Navíc jsem si směl vybrat všechna svá oblíbená jídla, takže to byli samé řízky a čokoládové dorty. A když jsem pak seděl v tom Wintonově vlaku, tak mi bylo náležitě zle, protože jsem se přecpal. Ale byli to hrozně krásné dny a po válce, když jsem se vrátil, tak jsem si ty vycházky udělal ještě jednou, byl jsem v hotelu, kde jsme bydleli, to byl tenkrát hotel Praha. A na ten Vyšehrad jsem chodil hrozně často, dokonce včera jsme se byli podívat s mým synem, který přijel na pár dnů, aby poznal Prahu, tak jsme se byli podívat na Vyšehrad. Byli jsme se podívat na hrad. Prostě všechno, co má správný pražský kluk vědět, to jsme si v minulých dnech obnovili.



Život Hanuše v Anglii a ve Švédsku

Já jsem tenkrát šel přímo z Prahy Wintonovým vlakem do Anglie, kde bydlela ta přítelkyně mé matky, Lilian. A Lilian byla Švédka, dcera švédského diplomata, její manžel byl Angličan. Po několika týdnech v Londýně a v městečku Hitchin jsme odjeli na takzvané prázdniny do Švédska. To měly být asi 3 nebo 4 týdny, ale Lilian byla těhotná a už nastával pomalu podzim a nechtěla riskovat život případně toho malého a rozhodla se, že místo abychom jeli lodí do Anglie, což byla dost strašná cesta na podzim, tak se rozhodla, že zůstaneme ve Švédsku, než porodí.

Takže tam zůstala Lilian, její dcera a její syn, který se tam narodil. Potom někdy v zimě, když už začali fungovat jakž-takž transporty do Anglie, tak se přihlásila do transportu, což bylo něco hrozného, protože nikdo nevěděl, kvůli německým ponorkám, jak, kdy, jaký transport pojede do Švédska. To bylo 39 - 40tým. A ten transport nebyl zřejmě žádná zábava, protože odjela ze Švédska. Za tu dobu byla myslím třikrát v Americe, později sedostala do Anglie, kde okamžitě vstoupila jako dobrovolnice do anglické
 

domobrany. Pracovala v takzvané hlásce - to jako hlásili, kdy se blíží německá letadla. Onemocněla, byla operovaná, dostala zápal plic a umřela. A pak jsme o ní nevěděli skoro čtyři roky. Pak to bylo dost složité všechno, ale její děti nakonec byly poslány do Anglie, kde žil jejich otec, manžel Lilian. No a já jsem využil první příležitost k tomu, abych se vrátil do Československa. Mě vychovávala ve Švédsku vlastně maminka té Lilian, které jsem říkal babička.

Ona byla z celkem známé švédské rodiny, to byli samí herci a výtvarníci, umělecká rodina, která sehrála svou roli ve švédském kulturním životě. A já jsem byl přijat jako člen rodiny. Jak jsem řekl, všichni vystudovali v Upsale, tak mě poslali do Upsaly také.

Tam jsem studoval až do třetího ročníku gymplu a v roce 1945 jsem se vrátil do Prahy. V Praze jsem pak pokračoval v tehdejším takzvaném Laguardiově gymnáziu, které se od té doby x-krát přejmenovalo. Maturoval jsem v roce 1951. Potom až po x letech jsem se dostal z kádrových důvodů na Univerzitu Karlovu a tam jsem studoval pět let, než jsem to slavnostně dotáhl na, co jsme to tenkrát byli, byli jsme magistři. A od té doby už jsem nestudoval naštěstí, takže nic zlého mě nepotkalo.

Po válce

V květnu 45 jsem dostal první zprávu od svého otce: “ Žiju, jsem zpátky v Praze. Víte něco o Ilse a o Tomíkovi?” Tak jsme poslali odpověď přes švédské ministerstvo zahraničních věcí, že nevíme nic, ale že já se mám dobře. No a pak jsme začali jednat o možnostech, jestli se chci vrátit do Československa, anebo jestli má otec emigrovat do Švédska. A já jsem byl jedním z mála emigrantských dětí, které řeklo, že chce zpátky. Myslím, že jsem byl jediný. Potom se vrátilo ještě později pár lidí, ale v té první várce jsem byl sám, který se vrátil na podzim 45 do Prahy.

V prvních letech po 45tém otec nechtěl nic vykládat o Osvětimi a potom, když začal vypravovat, tak jsem řekl, že nechci nic slyšet. O rodinném životě v Terezíně a Osvětimi jsem nevěděl vůbec nic. A pak se otec snažil vydávat matčiny věci a moc to nešlo, protože nastal rok 48. Panu Eisnerovi to trvalo několik let, než dokončil tu revizi, pak přišel 48 rok a období antiseminismu, takže máminy věci nesměli prakticky vůbec nikde vyjít. Něco vydal Hlas osvobozených politických vězňů a něco vydal Židovský věstník s hroznými potížemi, protože komunističtí cenzoři a lidé, kteří vládli tenkrát československé kultuře, tak neměli zájem na tom, aby vycházeli věci, které by se mohli brát, jako že podporovali sionismus, co byla naprostá konina. Žádný sionismus v naší rodině nebyl, moje máma byla vždycky velice hrdá na to, že je Češka…

Život Hanuše po válce

Udělal jsem maturitu, pak ze mě nebyl už kádrový případ, byl ze mě kádrový průser, abych to řekl tak aby studenti měli radost, protože jsem pobyl dlouhá léta v cizině. Také jsem potom jednou při nějaké schůzi, kde se každý měl vyjádřit sebekriticky, tak jsem se sebekriticky vyjádřil, že jsem nebyl politicky na výši a místo abych šel do plynu, jsem šel do Švédska. ..... byl potom hrozný průšvih. No ale po maturitě jsem šel na brigádu na ÚV ČSM do mezinárodního oddělení, kde jsem dělal tlumočníka a překladatele, což tenkrát nevadilo. Ale měl jsem příbuzné v zahraničí, sám jsem měl za sebou dlouholetý pobyt v zahraničí, čili jak jsem říkal, kádrový průser.

No a potom jsem šel sloužit pracujícímu lidu na dva roky na vojnu. Původně jsem pracoval v Motonetu Jinonice, kde jsme vyráběli motory k sovětským Migům, potom jsem šel do farmaceutického průmyslu, vyráběl jsem penicilín a streptomycin v Roztokách, a potom mi díky jazykovým znalostem prominuli všechny kádrové hříchy a dostal jsem se do Československého rozhlasu, do zahraničního vysílání, kde jsem působil ve švédském oddělení.

A pak jsem začal, když se všechno zliberalizovalo, začal pracovat pro Švédský rozhlas, pro Švédskou televizi a pro různé švédské deníky. No a v 68ým jsem pomáhal při budování takzvaného televizního mostu do Vídně. Pak jsem odešel do Švédska, to byla další emigrace. Potom nás novináře vyzval Alexander Dubček k tomu, abychom se vrátili, protože se domníval, že bude ještě možné budovat socialismus s lidskou tváří. Takže několik největších troubů jsme se vrátili sem a pracoval jsem tady pro Švédskou televizi ještě rok.

A pak přišlo výročí srpna 68. Dostal jsem upozornění, že bych měl co nejrychleji vypadnout, protože další den budu zatčen. Tak jsem se opět jednou vypravil do Švédska, to už byla moje třetí emigrace ve Švédsku, no a od té doby stále pracuji v televizi. Začalo to Švédskou televizí a ke konci jsem potom pracoval jako koordinátor televize evropské, European Broadcast Union, kde jsme si vyměňovali zpravodajské pořady z celého světa, a tam jsem skončil a šel do důchodu.