PŘÍBĚH ASAFA AUERBACHA

Ing. Asaf Auerbach se narodil v květnu 1928 v kibucu Bet Alfa v dnešním Izraeli. Jeho rodiče pocházeli z Československa a do Izraele se vystěhovali v roce 1922. Rodiče se v roce 1930, patrně ze zdravotních důvodů, rozhodli pro návrat zpět do Prahy.

Otec pracoval v auditorské firmě, maminka byla v domácnosti a starala se o syny Rubena a Asafa. Otec byl levicově orientován, byl členem pomocné organizace Rote Hilfe, která se starala o politické uprchlíky. Po březnu 1939 se rodiče Auerbachovi dozvěděli o možnosti vyslat oba syny do Anglie, kam se vystěhovala rodinná známá z kibucu Hana Strasserová. Ta zřídila v Anglii výbor, který byl ochoten přijmout skupinu dětí z Československa. Asaf Auerbach spolu s bratrem Rubenem odjeli z Československa 18. 7. 1939 jedním z vlaků, jejichž odjezd organizoval Nicholas Winton. V Anglii žili ve městě Stoke on Trent v domě spravovaném zmiňovaným výborem, v letech 1943-1945 navštěvoval Asaf Auerbach internátní školu zřízenou československou exilovou vládou. V létě 1945 se vrátil do Prahy, kde se setkal s babičkou a maminčinými sestrami, rodiče byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Po válce vystudoval statistiku a založil rodinu. Pan Asaf Auerbach žije v Praze.

Průvodce:

Pana Asafa Auerbacha jsem znala z našich sporadických „wintonovských setkání“. Charakteristický je pro něj milý úsměv a občas nekonvenční oblečení. Ale blíž jsem ho poznala až při práci na našem vzdělávací projektu, zejména při cestě do Teplic v severních Čechách za příběhem jedné fotografie. Měla jsem možnost s ním víc mluvit a také se pobavit na jeho příslovečném téměř anglickém humoru, ale také lépe poznat jeho životní osudy.

Životní příběh pana Asafa Auerbacha (dle jeho vyprávění)

Rodina aneb Jak jsem se seznámil se svou minulostí

K seznamování se svou dávnější minulostí jsem se dostal až velmi pozdě. Náhodou. Četl jsem asi před šesti lety, nejspíš v Roš Chodeš [2], to je měsíčník židovské obce, poznámku o tom, že vyšel almanach k tuším 900. výročí založení Bečova nad Teplou, a že v tomto almanachu je také stať o dějinách tamní židovské obce. To už byl silný podnět, neboť v Bečově se narodil můj otec. A tak jsem zašel do Židovského musea za autorem této stati a požádal ho o kopii. A tak nevím, kdy se mí předkové přistěhovali do Bečova a odkud. A nebylo jednoduché luštit matriky. Jsou psány v němčině, jak jinak. Ale švabachem a o krasopisu se už vůbec nedá mluvit. Nicméně jsem tam snadno vyhledal zápis o narození mého otce Rudolfa 23. března 1899, Simonu Auerbachovi a Luise rozené Fischerové. Při pátrání jsem dále našel i stopy pro pradědečkovi i prababičce, ale nevím odkud přišli. Mám na to takovou teorii. Na sever od Bečova, několik desítek kilometrů za naší hranicí s Německem, leží městečko Auerbach.

Kolega z práce mi odtud před 15 lety poslal pohlednici, je to malebné městečko označené Kurort Auerbach, u nás se tomu říkávalo klimatické lázně. Ale jména Auerbach není až tak vzácné.

Dědeček zemřel v Bečově 13.3.1914 ve věku 64 let . Babička se s dětmi pak přestěhovala do Terezína. Já jí však pamatuju až z doby, kdy žila v Nuslích u své dcery, tety Idy. Babička toho moc nenamluvila, proto jsem si taky nedokázal vybavit, zda mluvila česky nebo německy. Před očima jí stále mám jenom jak sedí v kuchyni na židli, mírně se usmívá, ruce v klíně. Babička byla v roce 1942 deportována do Terezína [5] a tam, zemřela tak zvanou přirozenou smrtí díky nepřirozeným podmínkám. Jinak by se dožila vyššího věku. Pak ještě znám z otcovy strany jeho sestru – tetu Idu a také její dceru Ditu, která žije v Austrálii. Později za ní emigrovala i teta Ida.

Tátova rodina, to byli velmi chudí němečtí židé, máma pocházela zase z českožidovského středostavovského prostředí. Dědeček, Jindřich Fantl, narozený v roce 1867, pocházel z vesnice Chlebnik. Babička, narozená v roce 1873, byla tuším odjakživa Pražanka. Když jsme přijeli s mámou za jejími rodiči na Smíchov, kde měl dědeček U Anděla, v dnes už zbouraném domě, obchod s pánským prádlem, a to bylo pravidelně jednou týdně, tak jsme vždy nejdřív zašli za prababičkou. A když jsme jí nezastihli doma, tak jsme jí našli v parčíku u Vltavy. V kapsáři měla pro mne vždycky cucavý bonbón.

Moje máma Markéta, se narodila v roce 1900, rok po ní strýc Rudolf, s delším odstupem v roce 1908 teta Olga a v roce 1915 teta Mirjam. Babička Fantlová v 72 letech onemocněla v Terezíně břišním tyfem, nechápu jak v těch podmínkách dokázala tyfus přežít a dočkat se tam konce války. Osvětim by nepřežila. Zemřela v roce 1954 v starobinci. Měl jsem jí moc rád, po válce mi byla ze všech příbuzných nejbližší.

Dětství v kibucu

Mojí rodiče v roce 1922 emigrovali do tehdejšího britského protektorátu Palestina. Stali se členy kibucu v Bet Alfě, patřili mezi zakládající členy, přijeli do pustiny vykoupené od arabských šejků, postavili stany a postupně obojí zvelebovali. Kibuc je zemědělské družstvo, fungující na principu každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. Ovšem velmi uskrovněných potřeb, podle možností kibucu. Měli společné stravování, když se jim roztrhaly kalhoty tak dostali nové, atd.. Kibucy jsou v Izraeli ještě dnes, je jich už méně, nežijou tam taky už tak sparťanským životem jako tehdy. Od zemědělských družstev, tak jak jsme je znali tady, se ale podstatně lišily tehdy i nyní. No a my jsme se tam narodili. Ne v Bet Alfě, ale v Ain Harodu, to je nedaleké městečko s nemocnicí. Nejdřív bratr Ruben na Silvestra v roce 1924 a pak já v květnu 1928. Do Prahy se moji rodiče s námi vrátili v roce 1930 , asi ze zdravotních důvodů. V té době netušili, kdo je Hitler – asi by se rozhodli jinak.

Návrat do Prahy a moje „ilegální práce“

Po návratu jsme bydleli v pavlačovém domě na Žižkově a my kluci jsme neuměli češtinu. Bratr se ji musel rychle naučit, protože jej čekala škola. Vlastně ani na ten další, kde jsme žili dva roky. Pak jsme bydlei v Podbabě, kousek do kopce od konečné tramvaje. Tam jsem začal chodit do školy. Na školu si pamatuju. Bylo to několik provizorních přízemních dřevěných staveb, v každé z nich dvě třídy proti sobě..

Když jsme přijeli koncem letních prázdnin v roce 1936 z, tak nás na nádraží očekávali rodiče, ale místo do Podbaby jsme jeli do Vršovic. Do našeho třetího, teď už posledního bytu. Ten tento byt bych dokázal ještě dnes namalovat, vidím ho zcela jasně před sebou. Tam jsem dochodil tehdy tak zvanou obecnou školu, to byla první až pátá třída, na konci školního roku v červnu 1939 jsem se ještě přihlásil na měšťanskou školu, ale tam už jsem nechodil, koncem července jsme s bráchou odjeli do Anglie. Mé vzpomínky se vážou vlastně jenom k Vršovicím. Byla tam kasárna a vojenské cvičiště, kde jsme si směli hrát. Ale já jsem v té době nejraději četl a chodil jsem si pro knihy i do dětské knihovny – ta je tam dodnes. Také jsme chodili cvičit do Federace proletářských tělovýchovných jednot, protože rodiče byli komunisté – zřejmě si to přinesli z kibucu. Tak tedy táta se po návratu z Palestiny angažoval, pokud vím, hlavně v tak zvané Rote Hilfe, po česku Rudé pomoci [16], která pomáhala komunistickým, možná i sociálně-demokratickým utečencům z Německa a Rakouska u nás. Po okupaci [17] ihned vypuklo zatýkání angažovaných antifašistů podle předem připravených seznamů, a tak

v prvních dnech po okupaci táta doma nespal, občas zašel ve dne, ale na to jsme měli zvláštní znamení: kdyby byla na balkóně pověšena deka, tak by to znamenalo, že je u nás Gestapo. . Vlastně i já jsem, věřte nevěřte, ve svých jedenácti „ilegálně pracoval“. Několikrát mne táta někam poslal s ústním vzkazem. To byl vzrušující zážitek, ale taky to mohlo být nebezpečné, kdyby v tom bytě právě bylo Gestapo.

Odjezd do Anglie

O chystaném odjezdu do Anglie jsme museli vědět brzo po 15. březnu, neboť jsem přestal chodit na němčinu a místo toho začal chodit na angličtinu. No a po skončení školního roku už jsme se začali připravovat na odjezd, měli jsme odjet 1. srpna. Před námi báječné dobrodružství, jak jinak bych se v tom věku podíval do Anglie. Začaly horečné přípravy, všelijaké nákupy, na každém kousku prádla muselo být našito jméno, aby to mohli po vyprání roztřídit. Teprve po letech jsem si všiml, že na mé prošívané dece je v jednom rohu paspulka s nápisem AUERBACH našita jen z části a do ní zapíchnuta jehla s nití; máma asi musela odejít od šití a pak na to zapomněla. I takové maličkosti dokázaly po letech vnést do duše hluboký smutek.

Jedno červencové nedělní ráno, právě jsme seděli v kuchyni u snídaně, zazvonil u dveří listonoš; přinesl telegram, ve kterém bylo napsáno, že odjíždíme už 18. července. Nevím proč tehdy z původního velkého transportu nás 70 vybrali k dřívějšímu odjezdu, ti zbývající pak ještě odjeli do Anglie 1. srpna, ale ten další, který měl odjet 1. září už nedojel. Ten den Němci napadli Polsko, vypukla světová válka. Když přišel ten telegram, tak jsem se rozbrečel, protože to znamenalo, že opustím rodiče dřív, než jsem to měl v hlavě zafixováno. A to už máma nevydržela a taky se rozplakala. Pak už jsme byli stateční, nebo jsme se alespoň, tedy hlavně rodiče, přemáhali. Vlak odjížděl o půlnoci z Wilsoňáku, tak nás rodiče ještě před tím vzali na večeři do nóbl restaurace na Václaváku.

Moc jsme toho asi tu první noc nespali, byly tam děti mnohem mladší než já, ty celou noc proplakaly. Ještě v noci jsme překročili hranice protektorátu, pozdě odpoledne druhého dne jsme opustili Německo a byli v Holandsku. Z vlaku jsme do té doby vystupovat nesměli, jídlo a pití na cestu jsme měli z domova. Sice jsme z toho asi pojem neměli, ale najednou se nám ulevilo, cítili se volní. Z Holandska si pamatuju, že tam snad nikdo nechodil pěšky, všude spousta kol, není divu, když je to samá rovina. Pozdě večer jsme dojeli do přístavu, tam nás naložili na loď, přidělili kajuty a konečně jsme se mohli natáhnout a vyspat. A ráno jsme se už vzbudili v anglickém přístavu v Harwichi. Takže jsme si tu plavbu lodí ani trochu neužili. Vlak do Londýna odjížděl až v poledne, tak nás vzali na hřiště, hráli jsme fotbal. No a odpoledne jsme už byli v Londýně, na nádraží nás odvedli do nějaké haly a tam si nás naši budoucí opatrovníci rozebrali. Pro mne, bratra a ještě dalších šest dětí si přijela paní Hanna Strasserová a odvezla nás do Stoke-on-Trent, čtvrtmiliónového zakouřeného průmyslového města ve střední Anglii. Těch šest dětí jsem do té doby neznal.

Dům ve Stoke-on-Trent, Anglie

Hanna Strasserová byla přítelkyní rodičů, znali se z kibucu, i ona s manželem a synem se vrátili do Československa, žili v Teplicích odkud její manžel pocházel, asi chodívali jsme k nim na návštěvu.návštěvě. Bratr byl u nich rok na výměně, aby se naučil německy, tomu se říkalo na tauši, jejich syn byl zase u nás, aby se naučil česky. Po Mnichově bydleli v Praze nedaleko od nás, taky v Bulharské ulici a do Anglie emigrovali už začátkem roku 1939. Asi se tam Hanna dozvěděla o akci Nicholase Wintona, a tak iniciovala vytvoření Czech Children Refugee Committee – North Staffordshire Branch neboli výbor na záchranu českých dětí, který dával dohromady lidi, kteří chtěli pomáhat, shánět finanční dary na kauci, kterou chtělo ministerstvo vnitra dřív, než dali Nicholasu Wintonovi pro nás povolení k pobytu, peníze na financování našeho pobytu a zajistili i ubytování,. Městské zastupitelstvo dalo k disposici jeden z domků v sirotčinci – nazývalo se to Children´s Homes neboli dětské domovy – nebyl to obvyklý sirotčinec, ale to čemu se dnes říká dětská vesnička: oplocený pozemek s vraty neustále otevřenými, od vstupu vedla slepá ulice, spíš alej se vzrostlými stromy, na konci velikánské hřiště, po obou stranách aleje dvojdomky, v každém domku opatrovnice, kterou děti oslovovaly mother, a s ní asi deset dětí obou pohlaví ve věku od tří do čtrnácti, takže to byla taková velká rodina, ale bez otce. Tak jako v rodině taky museli doma pomáhat: zametat a vytírat podlahu, mýt nádobí, škrábat brambory, nosit uhlí a tak. No a jeden z těch domků byl tehdy prázdný a město ho dalo k disposici našemu výboru.

Po nastěhování začala intenzivní výuka angličtiny, neboť ani ne za dva měsíce začínal školní rok.. Mne nechali opakovat pátou třídu, po půl roce usoudili, že už umím dost anglicky a převeleli do šesté třídy, do které jsem věkem patřil. Tam jsem dokončil šestou a sedmou třídu, pak udělal zkoušku na dvouletou průmyslovku, tam mne to bavilo, učitelé nás dokázali zaujmout, bez problémů jsem jí absolvoval. Dokonce jako premiant. Poslední dva roky v Anglii jsem strávil v Československé státní střední škole, což bylo gymnasium financované československou vládou v exilu, tak tam už jsem problémy měl. Ne kvůli češtině, tu jsem nezapomněl na rozdíl od mnoha jiných, ale s biflováním nezáživného učiva, to mne nebavilo. A tak jsem procházel s odřenýma ušima.

S rodiči jsme si po nějakou dobu mohli dopisovat, jenom to dlouho trvalo.. Pak dopisování přestalo asi v roce 1942, když rodiče byli odtransportováni do Terezína. Nepřišlo mi to divné, neboť i ostatní děti už tyto zprávy nedostávali a tak jsem si myslel, že to Němci zatrhli, nebyli jsme váleční zajatci.

Brzy jsme si na sebe zvykli, nevzpomínám, že by mezi námi dětmi byly nějaké animozity, hádky, rvačky. Samozřejmě mi byla část osazenstva sympatičtější, ale to nebránilo celkem pohodovému soužití. Taky z nás udělali pěvecký sbor, bratr hrál na pianovou harmoniku a Ralph, to byl jeden z nás na housle, a tak jsme chodili „koncertovat“ po městě, to nás ještě oblékli do čehosi strašného, co sami ušili a o čem si Angličané měli myslet, že to je československý kroj, ani vám to nechci popisovat.

Horší to bylo s pobytem v Československé státní škole, kde jsem byl poslední dva roky. Něco jiného je soužití deseti dětí a soužití dvou set dětí.

Bratr byl z nás osmi nejstarší a v osmnácti, v létě roku 1943, vstoupil dobrovolně do československé armády. Po něm postupně i ostatní kluci, kromě mne, já byl nejmladší, osmnáct mi bylo až v roce 1946. Takže ke konci války jsme z původních osmi zůstali už jen, tři, kromě mne ještě dvě holky, ty byly mladší než já.

Návrat do domů

Koncem května, možná začátkem června mi do školy přišel dopis od bratra, který mezitím dorazil s armádou do Prahy. V něm mi psal, že ve Vršovicích nikoho nenašel, tak zajel na Smíchov, tam našel tetu Oly a Mirjam a babičku, že děda zemřel a že o rodičích je známo jen to, že byli odvezeni kamsi z Terezína a od té doby nic. Asi si už uvědomoval, nejspíš z vyprávění tety Mirjam, jaký osud je postihl, to mi naplno napsat nedokázal a tak jsem dál žil v iluzi, nebo chcete-li v naději, že se ještě odněkud vynoří.

Návrat zpátky organizovala naše vláda a tak nás, tedy mne a ty dvě dívky, jednoho dne koncem srpna 1945 naložili do vojenského letadla asi pro přepravu parašutistů, protože jsme seděli jsme podél trupu na dřevěných lavicích, pohodlné to zrovna nebylo. A bez občerstvení! V Ruzyni nás naložili do autobusu a odvezli do budovy YMCA v Žitné ulici, kterou předělali na provizorní ubytovnu a přidělili nám každému postel. Dal jsem kufr pod postel a rovnou šel na Karlovo náměstí, nasednul na šestnáctku, a jel na Smíchov. Neboť šestnáctkou jsem tam vždy jezdíval s mámou. Anděl byl v tu chvíli můj jediný pevný bod ve vesmíru. Zašel jsem do obchodu, neboť jsem nevěděl, kde teta bydlí.

Po válce

Zazvonil jsem u tetiných dveří, přišla mi otevřít drobounká stařenka, pozdravil jsem, zeptal se zda je paní Dvořáková doma, stařenka řekla, že šla nakoupit, že se brzy vrátí, a pak jsme se s babičkou ve stejném okamžiku poznali a objali. Babička mne vzala do pokoje, sedli jsme si a babička začala plakat současně radostí i bolestí. A pak jen opakovala, a to velmi často až do své smrti „Proč jsem raději nezemřela já?“ Od té doby vím, že pro ženu není větší bolest, než smrt dítěte.

Ale i tak návrat domů byl nesrovnatelně smutnější než odjezd do Anglie. Tehdy to byla doba velkých nadějí, spíš jistoty, že se brzy shledáme. Ale život musel pokračovat, tak jsem zašel do nejbližšího gymnasia a s odřenými uši přečkal zbývající dva roky do maturity. Po maturitě jsem spolu s několika spolužáky odejel na tříměsíční výpomoc zemědělství do vylidněného pohraničí. Tehdy to byla údajně podmínka pro přijetí na vysokou, mnozí se na ní vykašlali a stejně je do školy vzali. Ale nelituju, byla to taky životní zkušenost.

Bratr Ruben

Osudy mého bratra Rubena byly poněkud méně přímočaré, než ty moje. Po propuštění z armády se odstěhoval do Brna ke kamarádovi z vojny, který tam dostal byt, a tak tam s ním bydlel, dostudoval průmyslovku a v létě 1946 maturoval. Do zaměstnání nastoupil do Teplic, nevím proč si vybral Teplice, možná proto, že tam kdysi byl na tauši. Své komunistické přesvědčení z mládí nezapřel, vstoupil do strany, možná taky proto, že to pokládal za dědictví po rodičích, a byl velmi aktivní. Chtěl splynout s majoritní společností, a tak si změnil jméno na Pavel Potocký. Stejně jsme ho ale všichni jeho blízcí do konce jeho života oslovovali Rubene. Nenásledoval jsem ho, protože pro mne jediným dědictvím bylo mé jméno a mým úkolem bylo, aby ve mně pokračovali. Nenásledoval jsem ho ani ve vstupu do strany, ne proto, že bych myšlenkám socialismu nevěřil, ale spíš z pohodlnosti, nechuti k organizovanosti, ke spolkaření všeho druhu. Oženil se, narodily se mu dvě děti a v roce 1969 emigroval do Spojených států, zemřel před dvěma lety. Po roce 1989 byl jednou s dcerou, ta je taky Mirjam, na návštěvě v Praze, když jsem ovdověl tak jsem byl u nich, to bylo v roce 2000.


   


Setkání v Teplicích a pátrání studentů Hotelové školy Teplice

V rámci vzdělávacího projektu „Příběhy z Vašich regionů“ ,který realizuje Spolek Nicholase Wintona jsme se rozhodli pátrat i po příběhu jedné fotografie, která je spojená s městem Teplice.

Židovská obec v Teplicích si připomíná v tomto roce 600 let od příchodů Židů na toto území. K  výročí připravila již několik akcí a vyvrcholením oslav byla i závěrečná akce dne 8. 10. 2014.

V sídle ŽO se konala výstava výtvarných děl žáků ZŠ zapojených do soutěže Památník Terezín a také slavnostní koncert.

Představitelé ŽO pozvali na tuto slavnost i zástupce Spolku Nicholase Wintona a také Ing. Asafa Auerbach, kterého osud „zachráněného dítěte“ se váže právě k městu Teplice. Jeho životní příběh částečně zachycuje jedna společná fotografie, která byla nalezena ve slavné Knize výstřižků Nicholase Wintona.

Na podnět ŽO Teplice jsme se obrátili na učitele Vítka Pokorného ze střední školy v Teplicích, která patří do sloučeného komplexu tří škol a to Obchodní akademie, Střední průmyslová akademie a Hotelová škola, Benešovo náměstí 1, Teplice. A právě skupinka žáků z Hotelové školy se pod vedením pana učitele Víta Pokorného, rozhodla pátrat po osudech lidí, kteří jsou na této pamětné fotografii.

Vyprávění tří studentů hotelové školy v Teplicích :

Naše malá pátrací skupina ve složení Michal a dva Františkové se spolu s panem učitelem Vítkem Pokorným poprvé potkala s Ing. Asafem Auerbachem při jeho návštěvě 8. 10. v Teplicích. Zde jsme si vyslechli část jeho životní příběhu a také příběh dětí, kteří jsou na společné fotografii.

A zejména paní Hana Strasserová, která byla původem Němka a žila v Teplicích se svým manželem.

Právě ona byla tou zachránkyní, která pomohla dostat tyto děti Wintonovým vlakem do Velké Británii, kde díky jejím kontaktům a díky vstřícnému přístupu města Stoke-on-Trent žili v jednom společném domě.

Na podnět pana Auerabacha jsme se rozhodli věnovat svoje pátrání zejména osobě paní Haně Strasserové. Už v prvním rozhovoru s Ing. Auerbachem a učitelem Pokorným jsme si ujasnili kontakty a možnosti, kde by se dalo pátrat po jejím osudu, či rodině v Teplicích. Pomoc slíbilo i vedení Židovské obce. Ing. Auerbach nám pak sdělil, že v Teplicích žil delší dobu hlavně jeho starší bratr, který se zde právě od paní Strasserové učil něměcky. Asaf jsem zajižděl sporadicky, spíše na prázdniny. Řekl nám i základní fakta, o dětěch, které jsou na fotografii a také několik detailů, které by pomohly v pátrání.

Ing. Asen Auerbach a Janka Haluková pak v rámci vernisáže pozdravili přítomné a přiblížili jim osud oné fotografie, vztahující se k městu Teplice. Jak ale sdělil pan Auerbach – bohužel on a nejmladší z fotografie – Lízinka Dashová, jsou již jediní žijící, protože třetí paní Hana Franklová zemřela právě nedávno – 5. 10. 2014.

Tento příběh byl pro všechny hodně emotivní i v kontextu zprávy, že záchrance dětí Nicholas Winton ve svém věku 105 let přiletí 28. 10. 2014 do Prahy, kde má převzít z rukou prezidenta ČR Miloše Zemana nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. Tak se nám zdálo, že pátrání by mělo velký smysl.

Mezi přítomnými byla i paní Irena A. Brychta se svým známým z Izraele, který zde také pátral po svých kořenech a příbuzných. A zajímavý příběh dalších dvou zachráněných ukrývaných židovských dětí z Domažlicka nám odkryl další host vernisáže pan Kubricht.

Všichni jsme se pak zúčastnili závěrečného slavnostního koncertu v Léčebném domě Beethoven. V rámci programu vystoupil koncertní mistr houslista Václav Hudeček, klavírista prof. Petr Adamec, ale i mladý talentovaný houslista Pavel Kirs, který vystudoval konzervatoř v Teplicích. Ten spolu se svou kolegyní Sang-A Kim zahrál sonáty židovského skladatele Alexandra Tansmana, který se před holokaustem zachránil emigrací do Francie a později do USA, kde se stal slavným skladatelem zejména filmové hudby.

Po těchto slavnostních dnech jsme se pustili do pátrání s pomoci našeho pana učitele Vítka Pokorného. On je členem Židovské obce v Teplicích a tak jsme to zkusili v jejich archivech. Ale bohužel po Křišťálové noci se tam moc dokumentů nezachovalo. Byli jsme také v teplickém Městském muzeu – ale ani zde nebyly žádná stopa. Moc nás to mrzelo – pokud to půjde, budeme pátrat dále. I když se nám nepodařilo vypátrat o paní Strasserové o jejím pobytu v Teplicích nic konkrétního – její přístup a pomoc dětem při odchodu z Československa byla moc záslužná a vlastně toto i příběh pana Asafa je pro nás inspirací k dalšímu pátrání.

Michal Fanta, František Janák a František Vybíral, pod vedením pana učitele Vítka Pokorného, hotelová škola Teplice

Moje rodina

Na jaře 1950 jsem se oženil s dívkou, se kterou jsem chodil už od oktávy, ke konci roku se narodil první syn, Ivan, a v roce 1956 druhý, Pavel. Oba se slušně učili, vystudovali techniku, starší strojařinu, mladší elektrotechniku, oba jsou ženatí. Ivan má dvě děti, dcera vysokoškolské studium, stavařinu, syn zase, studoval architekturu. Manželka již zemřela a já jsem v bytě zůstal sám . Ale občas jezdím na akce spojeném s činem Nicholase Wintona i na rzné besedy spojené s jeho činem, ale také na setkání se studenty, jaké bylo právě v Teplicích. Byl bych rád, kdyby tyhle naše příběhy nebyly zapomenuty a hlavně , aby se již nikdy nemusely opakovat.