PŘÍBĚH ANNY AUSSENBEROVÉ

Příběh z Pikovic - Wintonovo dítě č. 625

Narodila se 17. 4. 1924 v Praze rodičům židovského původu . Otec Theodor Aussenberg, nar. 18. 1. 1885 byl původem Němec, matka Marie Aussenbergová roz. Roudnická z Benešova, nar. 11. 4. 1890 , byla Češka. Rodina žila před válkou v Praze, kde měli obchod a také v Pikovicích – Hradištko, kde měli rodinnou vilu. Hana byla jediné dítě a její rodiče se ji snažili zachránit tím, že ji poslali do Anglie Wintovovým vlakem, když jí bylo 15 let.

Žila v náhradní rodině, později vstoupila do britské armády a byla v Anglii celkem 14 let do setkání se svým budoucím manželem. S ním pak po čekací době na víza v Paříži odjela do USA a zde žili nejdříve v New Yorku, později v New Jersey v městečku Westwood . Měla dvě dcery Reginu a Mariean. Rodiče Ann Grunberg zemřeli v koncentračním táboře. Z rodiny se zachránil pouze strýc z matčiny strany Otto Urbach, který žil později ve Venuzuele a udržoval kontakt s Ann a její dcerou Reginou .

Hana Aussenbergová – Ann Grunberg zemřela v roce 2013. Odhalení, že patřila k zachráněným Wintonovým dětem mělo svůj velmi zvláštní příběh.

Průvodce:

Náhodné setkání, anebo řízení osudu?

28. 10. 2014, jak je již obecně známo, přijel sir Nicholas Winton se svou rodinou do Prahy, aby na Pražském Hradě převzal státní vyznamenání Řád bílého lva od prezidenta ČR Miloše Zemana. Na ceremoniálu byl přítomen i režisér Matej Mináč.

Já jsem čekala po skončení slavnosti na hradním nádvoří na pana Simona Heymanna – syna Evy Diamantové. Odjížděli jsme hned do Čelákovic, kde se konalo udělení čestného občanství sestrám Diamantovým.

Na nádvoří se procházela starší paní a doufala v setkání s panem Wintonem, který už v tu dobu odjel do centra Prahy do hotelu Evropa (bývalý hotel Šroubek, kde přijímal rodiče dětí, které pak odjeli jeho vlaky) Mimoděk zaregistrovala TV štáb a pana režiséra Mináče. Při letmém setkání si stihli s panem režisérem vyměnit mailové adresy s tím, že má pro něj důležité sdělení ohledně jednoho „Wintonova dítěte“

Pak ale celá věc zapadla až najednou v prosinci došel email od paní Dany Štolfové – což byla ona „paní z hradního nádvoří“. V písemném kontaktu pak vylíčila svoje vzpomínky na paní Ann Grunberg, která, jak později Dana Štolfová zjistila, byla vlastně HANA AUSENBERGOVÁ – Wintonovo dítě číslo 625.


Zde je její vyprávění a vzpomínky doplněné o další pátrání

Setkání Dany Štolfové s Ann – Hanou

Od roku 2004 žiju se svým mužem v USA. V roce 2007 se nám konečně podařilo získat Zelenou kartu a rozhodli jsme se opustit New Jersey a přemístit se v roce 2008 na Floridu, což jak se ukázalo, bylo velikou chybou, protože krátce nato vypukla krize a byl problém pro rodilé Američany získat prací, natož pro nás přistěhovalce se Zelenou kartou. Jsem bývalá zdravotní sestra z pražské rehabilitační kliniky FNKV a jako taková se spoustou zkušenosti z oboru, ale s mizernou znalosti angličtiny, jsem se v USA mimo jiného věnovala opatrování starých lidi v jejich domovech.

Na Floridě jsem pomáhala potřebným sousedům a hle jednoho dne na jaře 2009 mi zavolala známá Slovenka Luďka z New Jersey, jestli bych prázdninově nezastoupila jednu "cargiver" Slovenku Máriu a neopatrovala po dobu 2 měsíců v městečku Westwood, 15 Park Ave její pacientku - paní Ann Grunberg nar. 17. 4. 1924 a že mě rodině doporučila nejen pro mé zkušenosti, ale i z důvodu, že paní Ann se narodila v Praze stejně jako já a ještě si pamatuje některá česká slova. To mě velmi zaujalo a nabídku jsem po telefonických rozhovorech s jejími dvěma dcerami Reginou a Mariean, přijala.

Ann nezapomněla svou rodnou řeč

Rodina i pacientka Ann, mě přijala vlídně, pikantní bylo, že když jsem se s kufrem, zjevila v domě Ann a rozpřáhla náruč a pronesla česky před MAMINKOU Ann, že jsem taky z Prahy a že jsem se o ni přijela starat, okamžitě mi odpověděla také česky, což její dcery, mluvicí mezi sebou jen anglicky, velmi překvapilo. Česky rozuměla a občas i řekla krátkou českou větu a s oblibou - pokud nebyla v dobré náladě a odmítala něco, s gustem mi řekla hovno či posrany a  pak také rada používala obvyklé židovské výrazy DREK, SMAK, MAZLTOF…

Celé dva měsíce červen a červenec 2009 jsem se věnovala náročné 24hod./7dni péči o 85 letou paní s těžkou psychosomatickou nemoci -žila v jejím domě, naučila se její rituály, připravovala ji její oblíbena jídla a trávila s ní veškerý čas.

Tajemství staré tašky

Pochopitelně mě zajímal průběh jejího života a velmi mě mrzelo, že už mi sama toho mnoho vyprávět nemůže a tak jsem se vyptávala její dcery a předtím i její opatrovnice Mariky, která mi ukázala i jakousi starou tašku, v které MAMINKA ANN měla uschovanou korespondenci a dokumenty a drobnosti na památku z Prahy - mimo jiné, opatrovala i cedulku s číslem 625, číslo, které měly všechny děti při odjezdu vlaku na krku…

A pak jsem zjistila, že paní ANN GRUNBERG, si jako 15ti leté děvče s tehdejším rodným jménem HANA AUSSENBERGOVÁ zapsala do PAMATNÍČKU -  31.7. 1939 - odjezd do ciziny. Teprve mi pořádně došlo, že, Ann je jedním ze zachráněných děti z Wintonovského vlaku….

Originál a přepis z Wintonovy knihy se jménem HANA Vera Aussenberg


Pokračování příběhu a řetězení dobra paní Dany Štolfové

Od roku 2009, kdy jsem mela to štěstí se seznámit s výjimečným lidským osudem, jsem jednak vypátrala to, co jsem zde napsala, ale hlavně uvědomila jsem si, jak často mylně pohlížíme na vlastní i cizí minulost...kupříkladu jsem si nikdy do té doby pořádně neuvědomovala, že nebýt války, žily by německé i smíšené českoněmecké rodiny ať už židovské či nikoliv- mírumilovně a svorně ..pospolu…za ala jsem se dívat taky úplně jinými očima na odsun-vyhnaní Sudetoněmeckých obyvatel a odsuzovat kolektivní vinu...vždyť i Maminka Ann po tom všem co zažila, si za svého partnera vybrala Němce a ráda německou řečí mluvila...vždy v odpoledních hodinách, když jsme sedávaly pospolu na terase na mě spustila německy a smála se, když jsem ji prosila, ať na mě mluví pouze anglicky či česky. Doteď si uvědomuji to neustále řetězení  dobra, které svým činem Sir Winton způsobil, že vlastně nezachránil "pouze" 669 děti, ale mnoho dalších lidi, potomků těch zachráněných a vlastně v tom roce 2009 zachránil i mě......protože mi v roce 2008 zemřela moje maminka potýkající se také leta s Alzheimerovou chorobou .... byla jsem velmi vděčna za takovou příležitost starat se o další maminku.

Zpráva na Facebooku Mariean Levy (dcery ANN) 24. 6. 2013

Včera v úterý, jsme pohřbili nejdůležitější ženu v mém životě, moji mámu.  Naučila mě dobru, a já jsem vždy doufala, že je na mě hrdá. Byla to silná a nezávislá žena. Byla v britské armádě během druhé světové války. Žila v Londýně 14 let, až do setkání s tátou. Vzali se, přestěhovali do Paříže na několik let, kde čekali na jejich víza do USA . V roce 1947 dorazili do New Yorku, po tom, co jejich rodiče, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech, byli prohlášení za mrtvé. Přišli žít nový život stejně jako mnoho jiných evropských Židů. Měli 10,00 dolarů a jeden kus zavazadla pro každého. Netrvalo dlouho, než se přestěhovali do Fort Lee, New Jersey a začali novou cestu. Tvrdě pracovali a dařilo se jim. Měli krásny, láskou naplněný život a spolu byli  45 let, dokud můj otec nezemřel. Ona byla moje nejlepší kamarádka, a jsem byla šťastná, že jsem ji měla. Dotkla se  mnoha  životů, mladých  i starších. Její rady byl nekonečné, a vždy je dávala s otevřenou náručí a srdcem. Moje děti měly  štěstí mít takové prarodiče. Moc  milovali  Oma a Opa.  Během svého dospívání byly šťastné, že je mají tak blízko. Nebylo činností, které by se  Oma a Opa nezúčastnili, ať už to byl fotbal nebo hudební recitál - byli tam. Byli hrdí na své rodiny, které vzkvétali. Díky nim přichází do Ameriky, 10,00 dolarů a jejich dva kusy zavazadel naplněné až po okraj jejich vzpomínkami, tvrdou práci a dostatkem lásky na to, aby se s ní podělili se všemi, a to i potom všem, co prožili v raném dětství. Máma a táta, doufám, že jste našli jednu a další a  zcela novou společnou cestu.


31. 7. 1937 – Odjezd do Anglie

Měla jsem jedinečnou možnost si číst v 70 let starých  srdceryvných dopisech, které psali rodiče česky (otec někdy výjimečné i německy - protože byl Němec) své dceři do Londýna, kde byla Hana umístěna v náhradní rodině. Z úvodních dopisů vyplývalo, že si Hana z nějakého důvodu na tu rodinu stěžovala a žádala rodiče, aby zařídili změnu rodiny...rodiče ji v dopisech úpěnlivě žádali, aby vydržela a snažila se plnit přání té rodiny. Vyptávali se jí, čím by se chtěla vyučit a jak je důležité naučit se anglicky ...a ,aby pokud bude chtít cokoliv řešit či měnit, se obracela POUZE na pana Wintona.

Pro Hanu, stejně jako pro všechny ostatní zachráněné děti, to muselo byt velice těžké, opustit všechny a všechno co milovala a odjet do neznáma. Už jízda vlakem musela být náročná a obtížná, protože jak jsem pochopila i z jiných svědectví -starší děti se musely postarat o ostatní malé děti, takže zdlouhavá cesta vlakem určitě pro starší děti nebyla jen dobrodružným výletem…

Rodiče měli o ni pochopitelné strach. Hana byla milovaný jedináček....snažili se, jak jen to šlo ji posílat balíčky s potravinami a potřebnými věcmi a z dopisů jsem vyrozuměla, že měli v Praze obchod a mimo Prahu rodinný dům, vilu čp 47 v Pikovicích, Hradištko, okres Jílové, kam velmi často jezdívali.

Osud rodiny

Rodiče byli odvledeni, jak vyplývá z nalezeného záznamu na seznamu oběti holocaustu v 1. transportu 16.10.1941 do Lodže, kde zahynuli...

V následující fotogalerii jsou záznamy o jejich osudech:

Marie Aussenbergová, Theodor Aussengerg, Otto Urbach, Mariean Levy (dcery ANN)

Osud strýce – OTTO URBACH

Z rodiny se zachránil strýc Otto Urbach, který převzal opatrovnictví nad majetkem matky MAMINKY ANN Marie Aussenbergové, v roce 1947 informoval Ann o stavu rodinného domu a o výdajích za opravy. Maminka Ann dům chtěla prodat, potřebovala peníze…. Otto s Ann udržoval kontakt i s její dcerou Reginou z Caracasu ve Venezuele.

Lotyšská Riga byla cílovou stanicí prvních dvou transportů, které opustily terezínské ghetto 9. a 15. ledna 1942. Vězni z prvního českého transportu nahradili spolu s německými Židy původní obyvatele rižského ghetta, kteří byli až na výjimky během dvou rozsáhlých masakrů zastřeleni v nedalekých lesích. Desítky mladých práceschopných mužů z českých transportů byly odvezeny na práci v táboře Salaspils. Panovaly zde mimořádně těžké životní podmínky: silné mrazy, nemožnost udržování hygieny, hlad a brutální chování dozorců z řad SS. Ani v ghettu nebyl život o mnoho snazší – vězni, včetně žen, byli využíváni k nejtěžším pracím. V rižském ghettu probíhaly likvidační akce zaměřené zejména na staré lidi, děti a nemocné.

Po zrušení ghetta v létě 1943 byli zbylí Židé přemístěni do tábora Kaiserwald. Odtud pak velká většina putovala přes koncentrační tábor Stutthof u Gdaňsku k dalšímu otrockému nasazení v Německu, kde je osvobodily americké a britské armády, či do okolí Stutthofu, kde je po pochodech smrti našla na jaře roku 1945 sovětská vojska.

Vzpomínka Oty Urbacha

„[…] SS-Obersturmfuhrer Lange přijížděl do Salaspilsu vždycky tak jednou dvakrát za týden a my říkali, ten sem jezdi jako do bažantnice. On tam jezdil na odstřel Židů…“

Otto Urbach v Caracasu - Venezuela „ Zpráva z časopisu Český Dialog r. 2008“

Zajímavostí je, že právě tuto rubriku v Českém Dialogu sponzorovala Lady Milena Grenfell-Baines, jedna z nejznámějších „Wintonových dětí“ netuše, že se článek dotýká strýce Ann – dalšího (v té době neobjeveného, neznámého) dítěte.

Čeští emigranti jako jednotlivci i krajanské spolky jsou někde a někdy velmi agilní, jinde formální a někde se k principu krajanství ani nehlásí. Přitom není rozhodující ani celkový počet krajanů v té či oné zemi, ale jejich aktivita a někdy i organizovanost, jako je tomu u malé skupinky ve Venezuele. Ta právě před Vánoci ukázala velkou životnost, když spolupracovala na několika akcích, které ve Venezuele daly na vědomí její existenci a existenci České republiky vůbec.

Nepochybně k nejvýznamnějším akcím patřila opera Brundibár, kterou podpořily svým jménem velvyslanectví České republiky, Německa, Polska a Izraele. Konala se v nejvýznamnějším kulturním centru Venezuely, v divadle Teresy Carreňové dne 29. 11. 2005. Je to opera pro děti, která měla premiéru paradoxně v Terezíně. Autor hudby, Hans Krása, zemřel v německém koncentračním táboře, autor textu - Adolf Hoffmeister, včas uprchl do Spojených států (po válce se vrátil a zapojil se do Komunistické strany). Interpretovali ji venezuelští umělci a dětské sbory. U přítomných diváků se jí dostalo ovací ve stoje. Současně s operou byla v předsálí divadla otevřena výstava o židovském holokaustu v Evropě a venezuelské veřejnosti byli představeni i někteří Židé z bývalého Československa: Harry Osers, Otto Urbach, Dalia Sternbachová, Trudy Mangel a další.



ZÁVĚREM:

Náš příběh zde může sice končit, ale on právě i začíná. Protože Pikovice, kde před válkou bydlela rodina Hany – Ann, jsou blízko Štěchovic – obrátili jsme se v závěru roka na tamější Základní školu a její žáci již začali pátrat – ne po nacistickém pokladu v Hradištku a Štěchovicích, ale po jiném pokladu – po neznámém předválečném osudu dívky Hany, ze které byla později Ann.