VĚRA GISSINGOVÁ

Průvodce: Věra Gissingová sehrála v mém životě velmi důležitou roli. Právě z její knihy Perličky dětství jsem se poprvé dozvěděl o záchranné akci sira Nicholase Wintona. To mnou naprosto otřáslo a změnilo směr mého života na příštích dvanáct let. Během té doby jsem natočil tři filmy na téma Wintonovy záchranné mise. S Věrou jsem se seznámil osobně a troufám si říct, že se z nás stali přátelé. Věra se mi snažila všemožně pomáhat a především mi poskytla neocenitelné informace o tom, jak všechno tehdy probíhalo. Jednou se mi svěřila, že v jejím životě nebyl ani jediný den, kdy by si nevzpomněla na své rodiče a na rodné Čelákovice. Když se v jejím životě něco důležitého událo, když ji potkaly šťastné chvíle, když slavila úspěchy jako spisovatelka, pokaždé si řekla, že za vše vděčí svým rodičům. Ale zároveň byla hluboce vděčná své anglické pěstounské rodině Rainfordových, k nimž hluboce přilnula. Že toto pouto trvá dodnes, dokazuje nedávný rozhovor Věry Gissingové s její nevlastní sestrou Dorothy Rainfordovou. Dodnes se považují za skutečné sestry, navštěvují se, slaví spolu svátky a všechny významné rodinné události. Jak k tomu všemu vlastně došlo?

Rozhovor Věry Gissingové s její nevlastní sestrou Dorothy Rainford

Dorothy: Jednoho dne se můj otec vrátil ze schůze v Londýně. Zářily mu oči, usmíval se od ucha k uchu a řekl: „Myslím, že bychom mohli zachránit dítě z Československa.“ A má matka řekla: „To je velmi pěkné s tvou hlavou v oblacích, vždy zachraňuješ celý svět. Ale jak si to asi můžeme dovolit, aby ještě jedno dítě přišlo k nám domů?“ A můj otec řekl, a já jako teenagerka jsem ho poslouchala: “Je tu dítě, které nás potřebuje a to‚ jak si to můžeme dovolit‘ vymyslíme později.“ Od Nicholase Wintona dostal dvě fotografie. Položil je přede mne a řekl: “Toto jsou holčičky, které jsou mladší než ty, a ty si teď musíš vybrat. To už není hra, musíš to brát vážně.“

Pod jednou fotografií bylo jméno Věra Diamantová, pod druhou Věra Demlová. U obou ještě bylo uvedeno datum narození a povolání otce. Věra Demlová měla tatínka herce, Věra Diamantová obchodníka s vínem. Dlouho jsem si fotografie prohlížela a váhala jsem. Nakonec jsem vzala do ruky snímek Věry Diamantové. A můj otec řekl: “Jsi si jistá? Vybíráš si ze správných důvodů?” Protože mu velmi záleželo na tom, abychom etické principy uplatňovali ve všem, co jsme dělali. A já jsem řekla: “Ano, líbí se mi Věra Diamantová.” Na fotografii měla námořnický límec a usmívala se, byla to krásná holčička. „Uvědomuješ si, že se ti změní život? Budeš se muset s tím děvčetem dělit o svůj pokoj a své kapesné, učit ji anglicky a se vším jí pomáhat,“ dodal tatínek s veškerou vážností.

Já jsem s tím souhlasila, ale dala jsem si jednu podmínku, a sice, že už nebudu muset chodit na ten zatracený klavír. S tím rodiče souhlasili, a tak Věra mohla přijet.

Věra: Jak jsem se dověděla, že jedu do Anglie i s mou starší sestrou Evou? Všechno to vlastně zorganizovala moje matka. Odjela do Prahy, zapsala nás do transportu a otci neřekla ani slovo. Jednou večer jsme seděli kolem stolu a večeřeli. Maminka ale nejedla, po chvíli odložila příbor a oznámila nám, že koncem června máme jet se sestrou do Anglie. Tatínek jakoby ve vteřině zestárnul. Nic neřekl, jenom si skryl tvář do dlaní a když ji zvedl, měl v očích slzy. Vzdechl a zašeptal: „Dobře, necháme je jít.“

Poslední večer před odjezdem mi rodiče dali úžasný dárek. Byla to nádherná kniha, vázaná v kůži, ale s prázdnými stránkami. Tatínek mi řekl: „Chci, aby to byl tvůj deník. Byl bych rád, aby sis tam zapisovala všechno, cos dělala, co sis myslela, když jsi byla sama, když ti bylo smutno nebo veselo. Abychom si pak po tvém návratu mohli všichni sednout ke stolu a společně to číst.“

Maminka mě ten poslední večer vzala k otevřenému oknu. Nebe bylo plné hvězd. Řekla mi: „Budeš se občas cítit sama a bude se ti stýskat. Ať ty hvězdy v noci a slunce ve dne jsou poslové našich myšlenek a naší lásky. Jejich prostřednictvím si budeme vždycky nablízku.“

Brzy potom jsme stáli na nádraží v Praze. Poslední objetí, slova lásky a naděje. Nikdy nezapomenu na bolest, která se objevila na tvářích mých rodičů, když se vlak dal do pohybu. Bylo to poprvé, kdy jejich city vyplavaly na povrch. Do té doby se všemožně snažili, aby je zamaskovali. Odevšad se valila pára, vypadala jako ranní nebo večerní mlha. Ale já nic nevnímala, hrdlo se mi sevřelo, do poslední chvíle jsem se upřeně dívala na maminku a tatínka, jak se mi vzdalují.

Po dvoudenní cestě jsme přijeli do Londýna na stanici Liverpool Street. Bylo nás hodně – 241 dětí. Ve velké hale nás posadili na židle, srovnané do dlouhých řad. Začali vyvolávat jméno za jménem a děti se jedno za druhým začaly zvedat a odcházet s lidmi, kteří si je přišli vyzvednout. Nakonec jsem tam zbyla jenom já. Seděla jsem tam dlouho se svým ruksakem a čekala. Připadala jsem si dočista ztracená a zmocnil se mě strach. Pak se otevřely dveře a v nich stála taková malá paní, skoro tak velká jako já. Se smíchem a slzami ke mně utíkala, vzala mě do náruče a řekla mi nějaká slova, kterým jsem tehdy nerozuměla. Dneska už vím, co znamenala: „Budeme tě mít rádi.“

Dorothy: Jak jsem poprvé potkala Věru? Čekala jsem, až ji moje maminka přiveze z Londýna. Stála jsem na autobusové zastávce u nás v Bootle, nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, než obě přijedou, ale přesto jsem tam trpělivě stála a čekala. Dívala jsem se na autobus za autobusem, až konečně přijel ten správný patrový autobus, ze kterého vystoupila moje maminka s malou holčičkou s batohem na zádech. Bylo to v létě, my v severní Anglii jsme byli všichni dost bledí a bílí, ale ta holčička vypadala, jako kdyby se právě vrátila z prázdnin někde na jihu. Takže jsem okamžitě pochopila, že toto je Věra. Nejistě se usmála a vypadala, že se trochu bojí, tak jsem mávala rukama a ukazovala jí, že má jít s námi do našeho malého domu, kde už netrpělivě čekal můj tatínek.

Věra: Ten den si pamatuji samozřejmě velmi dobře, protože všechno pro mě bylo úplně nové. Když jsem vešla do vašeho domu, prohlíželi si mě od hlavy až k patě. Přemýšlela jsem, co bych měla dělat. Vůbec jsem si nevěděla rady. Ale úplně každý tam měl pro mě úsměv a objetí. I když byla celá situace pro mě nezvyklá a zvláštní, začala jsem se za chvíli cítit o něco lépe.

Dorothy: Vše jsem pozorovala a byla jsem velmi zvědavá, jak to děvče z jiné země zareaguje na některá naše britská jídla. Všimli jsme si, že se dívá váhavě na normální bílý chléb. Později jsem zjistila, že stále touží po českém chlebu, dokonce se jí o něm zdá. Samozřejmě, byl to podle ní ten nejlepší chléb na světě, v Anglii nebylo nic, co by s českým chlebem mohlo soutěžit.

Věra: Dali mi bílý chléb, který byl skutečně strašný, a já jsem ho prostě nemohla polknout. Když se nikdo nedíval, schovávala jsem si kousek po kousku do dlaně a pak jsem se zeptala, jestli můžu jít na toaletu. Tam jsem ty kousky spláchla.

V Anglii jsem měla sen, který se mi během války neustále vracel - stály jsme s maminkou v naší kuchyni, měla kolem pasu uvázanou zástěru a v rukou držela čerstvě upečený bochník chleba. Cítila jsem jeho nádhernou vůni, když mi maminka pomalu krájela veliký tlustý krajíc. Podala mi ho, já ho s nábožnou úctou zvedla ke rtům... a probudila jsem se. Pokaždé jsem se probudila přesně v tomto okamžiku.

Jaké byly moje první dny v nové rodině? Všechno bylo mnohem lehčí díky tomu, že jsem měla tak fantastickou novou sestru. Dorothy měla celou dobu pro mne krásný, povzbudivý úsměv, o všechno se se mnou spravedlivě dělila a jelikož jsem nerozuměla slovo anglicky, hned mě začala učit.

Dorothy: Začala jsem podle sebe, nikoliv podle knížky. Navrhla jsem jí, aby si stoupla na jeden konec místnosti, já stála na druhém. Ukázala jsem na sebe a řekla: „I“, pak jsem přešla na druhou stranu místnosti, zatahala ji za ruku a řekla: „You“. Poté jsem vykročila směrem k ní a řekla jsem: „I come to you“. Pokaždé, když jsme se posadily k jídlu, vyjmenovala jsem všechno, co bylo na stole: „Bread (chléb), butter (máslo), sugar (cukr), tea (čaj).” Věra to opakovala a učila mě všechno v češtině. V obývacím pokoji jsme měli piáno. Začala jsem trochu hrát a Věra se hned přidala, jelikož už chodila na hodiny piána v Československu. To byly naše první kontakty.


Věra: Pamatuji si tu dobu velmi dobře a bylo to skvělé. Dorothy byla úžasně trpělivá a brzy mezi námi vzniklo skutečné pouto. Školní docházka - to bylo ze začátku komplikované, protože mě nejdříve dali do třídy s malými dětmi, jelikož jsem nemluvila anglicky. Přála jsem si naučit se jazyk co nejrychleji, abych mohla chodit do třídy se svými vrstevníky. S pomocí Dorothy jsem jazyk zvládla velmi rychle. Vlastně už po jednom roce jsem byla v angličtině nejlepší ze třídy.

Když jsem šla poprvé do školy, Dorothy řekla všem v okolí, že má českou sestru. V té době znamenalo mít doma někoho z Československa totéž, jako mít tam mimozemšťana, protože nikdo toho moc o Československu nevěděl. Když mě „mummy Rainford“, jak jsem své anglické matce říkala, vedla poprvé za ruku do školy, ulice byla lemovaná malými chlapci a holčičkami, kteří si mě chtěli prohlédnout. Bylo mi to nepříjemné, protože všichni byli naprosto zticha, jen si mě zvědavě prohlíželi.

Dorothy: Jistě, lidé byli zvědaví, co za dítě to přijelo z tak vzdálené země. Jedna paní se dokonce zeptala mé maminky, jestli je ta jejich nová členka domácnosti černá, protože jsme také pomáhali lidem ze zámoří. Věra mě prvních pár měsíců všude věrně následovala. Jelikož jsem do té doby byla jedináček, bylo topro mne nezvyklé. Kamkoliv jsem se pohnula, měla jsem vedle sebe další stín. Tato situace trvala jenom několik prvních týdnů. Postupně si Věra stále víc a víc věřila, začala kamarádit i s jinými dětmi, našla si společnost svých vrstevníků a všechno bylo v pořádku. A moje maminka si ji doslova zamilovala.

Věra: Když jsem do Anglie přijela, mé adoptivní mamince bylo třicet let, ale hned zpočátku jsem se dozvěděla, že má slabé srdce. Jelikož jsem byla divoška, dost hlučná a navíc poměrně nepořádná, neustále mě napomínali, abych byla zticha a každé odpoledne jsem slyšela: „Pšššt, víš, že maminka má slabé srdce a odpočívá.“ Moje nová malá maminka Rainford opravdu často odpočívala, ale i s tím slabým srdcem se dožila neuvěřitelných sto tří let!

Když začala Bitva o Británii, Dorothy a já jsme byly evakuovány na místo zvané Churchtown, kde jsme se také učily. Výuka probíhala v kostele. Tehdy jsem onemocněla, diagnostikovali mi spálu, což byla v té době velmi vážná nemoc. Musela jsem být hospitalizována na infekčním oddělení v nemocnici. Moc jsem se bála, nevěděla jsem, co se mnou je. Když mě odnesli na oddělení, najednou se ve dveřích objevila tvář Dorothy, která mě s úsměvem povzbudila: „Všechno bude v pořádku, brzy budeš doma.“ Ten její úsměv mě okamžitě uklidnil a dal mi naději, přestala jsem se bát, že umírám.“

Dorothy: Věra mě naučila české písničky, například „To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle, máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně.“ U čela její postele jsme měli československou vlajku a když hráli po zprávách v šest hodin hymny spojenců, museli jsme při té československé, když se ozvalo „Kde domov můj“, stát v pozoru. Věra: Válečná léta rychle uběhla. Každý den jsem myslela na rodiče a moc jsem se na ně těšila. Když jsem se po válce vrátila do rodné země a přijela jsem do Čelákovic, přítelkyně mé maminky mi řekla, že má dopis, který pro mě a mou sestru u ní maminka nechala před tím, než ji odvezli do koncentračního tábora. Když jsem dopis ze zalepené obálky vyndala, dívala jsem se na matčin rukopis a datum 10. ledna 1943.

Mé drahé děti,

můj život patřil vám a moje štěstí jste byly jen vy, jen vy a táta drahý. Kéž by tento dopis nebyl na rozloučenou, kéž by mě osud, který mě tak těžko zkoušel, nechal ještě s vámi, kéž bychom mohli žíti opět ten bývalý náš život plný radosti a štěstí…

Dali jsme vám lásku, dali jsme vám základy života, chtěli jsme vám dáti více, mnohem více…Kéž vám osud vynahradí vše, co nám odepřel, kéž život váš plyne pln radosti a štěstí. Vzpomínejte na domov, na nás, ale nebuďte smutné. Celý život je před vámi, život, který si vybudujete po boku milovaných mužů. Žehnám jim i vám i vašim dětem, budu i z nebe nad vámi bdíti a za vaše štěstí se modliti.

Líbá vás a žehná vám

Vaše máma

Bohužel, nikdo z naší rodiny nepřežil, až na jednu tetu. Když jsem psala o mnoho let později autobiografii Perličky dětství, chtěla jsem vědět, komu vděčím za život, kdo mě vlastně dostal do Anglie. Ale nikdo to nevěděl, dokonce ani moji pěstouni. Řekli mi, že se o mně dozvěděli od kvakerů, což jsou členové anglického náboženského hnutí. Kontaktovala jsem mnohé organizace, například Červený kříž, dokonce jsem oslovila canterburského arcibiskupa. Vše ale zůstalo bez výsledku. Nakonec jsem se smířila s tím, že svého zachránce nikdy nepoznám. Avšak náhle v únoru 1988, bylo to jako blesk z čistého nebe, jsem dostala pozvání do televizního studia BBC, abych se zúčastnila programu Esther Rantzen That´s Life (To je život). Během programu jsem se seznámila s panem Nicholasem Wintonem, člověkem, který zachránil můj život. Když se otočil a poprvé se na mě podíval, byla jsem dojatá a rozbrečela jsem se. Byly to slzy vděku a radosti. Objala jsem ho, políbila a poděkovala mu za svůj život. To byla nejvýznamnější a nejnádhernější chvíle mého života. Později jsme si spolu povídali a zjistila jsem, že bydlíme v sousedství, jen asi čtyři míle od sebe. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho měla celá ta dlouhá léta na dohled, a přitom jsem se ho tolik nahledala. Ale tak to v životě chodí a důležité je, že jsem ho mohla poznat a mnohému se od něho naučit. Je to mimořádný člověk, který nezachránil jen naše životy, ale i životy našich dětí, vnoučat a všech dalších generací.

Často přemýšlím, proč jsem právě já dostala spolu s dalšími 668 dětmi šanci přežít, zatímco většina židovských dětí z Československa válečné hrůzy nepřežila. Určitě by se to nepodařilo bez mnoha skvělých lidi z Velké Británie, bez rodiny Rainfordů, Nickyho Wintona, Trevora Chadwicka a mnoha a mnoha dalších. Díky nim jsme našli v Británii přístav, útočiště, pomoc a porozumění poté, co jsme byli vytrženi z našich domovů.

Když jsem se po letech ptala svého pěstouna - otce Rainforda, proč se rozhodl, že se mě ujme, odpověděl mi: „Věděl jsem, že nemohu zachránit svět, že nemohu zabránit tomu, aby vypukla válka, ale věděl jsem, že v mých silách je zachránit alespoň jednu lidskou bytost. Británie porušila smlouvu s Československem a největšímu nebezpečí byli vystaveni Židé, tak jsem se rozhodl, že tou bytostí bude jedno české židovské dítě.”