RENÁTA LAXOVÁ

Průvodce: Poprvé jsem se setkal s Renátou Laxovou ve speciálním vlaku, který byl vypraven z Prahy do Londýna na počest pana Wintona v roce 2009. Renáta má obrovské charisma a smysl pro humor. A tak, i když už jsem měl film Nickyho rodina praktický natočený, přesto jsem se rozhodl, že Renáta v něm nemůže chybět.

Renáta se narodila v Brně v roce 1931. Byla jedináčkem, otec byl účetním, matka byla v domácnosti. Loučení s rodiči 31. července 1939 na nádraží v Praze bylo velmi bolestné. Do Velké Británie se ke své hostitelské rodině dostala jako osmiletá a strávila s ní sedm let. Rodina vyznávala náboženské principy kvakerů, kteří věří, že Bůh působí v člověku skrze vnitřní osvícení, že skutečná víra se musí projevit v praxi. Po návratu do Československa vystudovala lékařství a stala se pediatričkou se specializací na lékařskou genetiku. V roce 1968 odešla s manželem, veterinárním lékařem a dvěma dcerami do emigrace. Nejprve žili ve Velké Británii a poté v USA, kde se na univerzitě ve Wisconsinu nadále věnovala vědě, výuce a péči o pacienty s dědičnými chorobami. Renátu jsem vyzpovídal spolu s jejím nevlastním bratrem Harrym (Dannym) Danielsem, jemuž bylo v době Renátina příchodu do jeho rodiny pět let.

Rozhovor Renáty Laxové s jejím nevlastním bratrem Harrym Danielsem zvaným Harry

Renáta: Chodili jsme plavat, bruslit, na gymnastiku, prostě život v Brně byl velmi zábavný. Ale když Hitler okupoval Čechy, postupně jsem se začala setkávat se zákazy a mnozí kamarádi se mi začali vyhýbat. Nechápala jsem, proč se to všechno děje. Proč mám tolik věcí zakázaných. Řekli mi: „Protože jste Židé!“ Tomu už jsem vůbec nerozuměla. Dívala jsem se do zrcadla a přemýšlela jsem, v čem jsem jiná než moje kamarádky. Měla jsem tmavé oči a tmavé vlasy, ale takové měla i spousta mých kamarádek. Pak jsem slyšela křičet z rádia Hitlera a poslouchala jsem nadšené skandování davů: „Sieg Heil!“. A pod okny našeho bytu pochodovaly oddíly Hitlerjugend a provolávaly, že jsou Hitlerovými dýkami. Byla jsem strašně vyděšená.

Jednou ráno jsem vstala a šla jsem se podívat do maminčiny ložnice do zrcadla, jak mi sluší šaty, ve kterých jsem chtěla jít do školy. Najednou jsem si všimla, že maminka je uplakaná a tatínek chodí nervózně po místnosti. Bylo to 15. března 1939. Hitler v ten den okupoval Čechy. Druhý den přiběhl soused s křikem: „Brno hoří!“ Nehořelo celé Brno, ale lehly popelem čtyři brněnské synagogy.

Jak jsem se dostala do Británie? Stalo se tak díky Wintonově organizační síti v Británii. My jsme tehdy samozřejmě o tom neměli tušení. V kvakerských novinách byla uveřejněna moje fotografie s popiskem: „Měli byste zájem vzít si k sobě dítě z Evropy, okupované Hitlerem?“ Fotografie si všiml pan Daniels a spolu s manželkou Ednou se rozhodli, že si mne vezmou. Chlapce už měli. Hned napsali mým rodičům, jejichž adresa byla v novinách.

Danny: Můj otec cítil, že má společenskou odpovědnost. Jako kvaker měl jednoznačné názory na život a na to, jak se chovat k bližním. Byl laskavý a vždy se snažil udělat něco pro ostatní. Renáta: Vzpomínám si, že když přišla k nám do Brna odpověď od Danielsů, maminka dočista oněměla. Byl to obrovský šok. Najednou tady byla konkrétní možnost poslat mě pryč a ona na to nebyla vůbec připravena. A tak mě doma začali seznamovat s Británií, dozvěděla jsem se, že je to monarchie, kde nemají prezidenta, ale krále, královnu a dvě princezny, které se jmenovaly Elisabeth a Margaret. Bylo jim přibližně tolik, jako mně. Hned jsem těm dvěma princeznám napsala dopis a prosila jsem rodiče, aby ho odeslali:

Moje drahé princezny,

jmenuji se Renáta a brzy přijedu do Anglie. Prosím, zeptejte se vašeho tatínka krále, jestli vám dovolí, abyste si se mnou hrály? Píši vám německy, protože asi neumíte česky.

Vaše Renáta

Cesta do Anglie byla dobrodružná. V Londýně mě posadili do vlaku do Manchesteru. Byla jsem vyděšená, celou cestu jsem proplakala. Pak jsem vystoupila z vlaku a přestala jsem plakat. Uviděla jsem paní v béžovém kabátě a ve velkém klobouku se širokou krempou. Měla modré oči, hnědé vlasy, podívala se na mě a řekla: „Renata?“ Za ní stál pán, o něco vyšší než ona, s krásnýma modrýma a přátelskýma očima. Natáhl za sebe ruku a řekl: „Danny, pojď sem! Tohle je tvoje velká sestra, tak jí dej pusu!“ Ale malý pětiletý Danny něco takového udělat rozhodně nechtěl. Dal si ruce za záda a couval přede mnou. Potom jsme nastoupili do auta. Pršelo a my jsme jeli na předměstí Manchesteru, do Flixtonu, do mého nového domova. Jelikož jsem se nemohla s Dannym dorozumět, dostali jsme nápad, že budeme napodobovat zvuky zvířat. Hned jsme s tím začali a hodně jsme se nasmáli. Doma jsem měla připravenou postýlku s panenkou, které jsem dala jméno Betty. Měla jsem ji dlouho a přinesla mi hodně radosti.

Danny: Myslím, že naše první setkání nebylo příliš úspěšné. O svoji novou velkou sestru jsem neměl žádný zájem. Byl jsem jedináček, bylo mi teprve pět let a nelíbilo se mi, že mi najednou někdo vpadne do života a připraví mě o moje privilegia. Ještě k tomu po mně chtěli, abych jí dal pusu, což jsem samozřejmě odmítl. Měl jsem přece svoje zásady! Ale situace se velmi rychle zlepšila a já ji jako svoji velkou sestru nakonec přijal.

Renáta: Celá vaše rodina mě přijala. Tvoji maminku jsem zanedlouho oslovovala „mummy“. Babičky, dědečkové, tety a strýčkové nás rozmazlovali. Vzpomínám si, že tvůj tatínek byl inženýr, pracoval ve společnosti Shell a byli jsme si velmi blízcí. Pamatuješ, jak jsme si hráli na maminku a tatínka? Danny: Ano, hráli jsme si spolu a byli jsme šťastní. Renáta: Ano, ano. Hráli jsme si také na kovboje a indiány. My jsme vždycky chtěli oba být kovbojové, protože jsme si z nějakého důvodu mysleli, že indiáni byli ti špatní.


Danny: Prostě jsme byly normální děti…

Renáta: Jednou jsi mě náhodou praštil golfovou holí do obličeje, nalomil se mi jeden z předních zubů a přesvědčil jsi mě, abych v žádném případě nežalovala. A tak to zůstalo naším tajemstvím.

Danny: Sem tam jsme skutečně vyváděli. Jednou Renáta seděla v houpacím křesle na vrcholu schodiště. Z něj vedly schody na rovinku, kde byly dveře od sklepa. Podařilo se jí rozhoupat tak, že proletěla i s křeslem dolů ze schodů a vrazila do dveří, které se otevřely a ona se dále řítila do sklepa. Naštěstí si jenom trochu odřela hlavu.

Renáta: Nemám pocit, že bych tehdy nějak trpěla.

Danny: Jednou jsme jedli bobule z nějakého keře a ukázalo se, že jsou jedovaté. Zrovna u nás byli na návštěvě babička s dědečkem, kteří z toho byli naprosto vyděšení. Nechali nám vypumpovat žaludky a tím nás zachránili. Jinak bychom totiž asi oba zemřeli.

Renáta: Od té doby víme, že neznámé bobule se nemají jíst. Pamatuješ si, jak jsi měl spálu a musel jsi jít do nemocnice? Moc jsi mi tehdy chyběl. A také jsem ti prozrazovala svoje první tajemství, která se týkala chlapců. Svěřila jsem se ti, když jsem měla první rande.

Danny: To je pravda, ale já jsem ti také leccos prozradil.

Renáta: „Zůstali jsme v těsném kontaktu celý život. Dokonce jsi mě přišel navštívit i v dobách totality do Československa, což tehdy nebylo jednoduché. Jezdívali jsme spolu lyžovat a ty jsi při vánici nesl na zádech moje děti, které tě moc milovaly.

Danny: Jsme přece rodina. Ale já jsem tě poprvé navštívil již v roce 1947. A představ si, že dodnes mám o tom článek z anglických novin. „Společnost pomáhá chlapci s dovolenou v Československu.“ Píšou tady, jak jsem za tebou jako šestnáctiletou přijel.

Renáta: Ukaž! Ten článek je moc dojemný. Zmiňují se tady, že jsem byla hostem ve vašem domě sedm let. A že jsme byli velkými kamarády. Tvoje maminka tady říká, že loučení se mnou bylo srdcervoucí a že jsem vám moc chyběla, hlavně o vánocích.

Danny: A jak hezky ten článek končí: „Renáta přišla k Danielsům měsíc před vypuknutím války. Měla tmavé vlasy a zářící dětské oči, stala se zlatíčkem, do kterého se všichni okamžitě zamilovali.“

Renáta: No nevím, jestli bych i dnes měla takový úspěch. Danny: Vlastně mně tvůj příběh i pracovně inspiroval. Vždy jsem chtěl v životě dělat něco, co by mě uspokojovalo. Pracoval jsem deset let pro Červený kříž a mojí hlavní náplní byla komunikace s utečenci z různých zemí. Pomáhal jsem jim shánět informace, které by vedly ke spojení jejich rodin. Po letech jsem objevil korespondenci svého otce s Renátinými rodiči. S údivem jsem zjistil, že mi jde v mé práci o totéž, o co šlo mému tatínkovi. Stejně jako on chci pomáhat lidem, kteří ztratili svůj domov.

Renáta: Po návratu do Československa jsem vystudovala lékařství a stala jsem se dětskou lékařkou se specializací na lékařskou genetiku. Vdala jsem se za veterinárního lékaře, narodily se nám dvě dcery. Všichni jsme v roce 1968 emigrovali, nejprve jsme žili ve Velké Británii a poté v USA, kde jsem se na univerzitě ve Wisconsinu věnovala i nadále vědeckému výzkumu, vedle toho jsem přednášela a dál jsem měla svou lékařskou praxi. Pomáhala jsem lidem, jimž hrozilo riziko narození poškozených dětí. Byl to dobrý pocit, když jsme dokázali defekt odhalit už v lůně matky a léčit ho. Snad se mi tím podařilo také trochu přispět. Nikdy nepřestanu být vděčná Británii za to, jak nás ohrožené děti přijali s otevřenou náručí.