LENKA KÖPPELOVÁ

Průvodce: S Lenkou Köppelovou a její starší sestrou Margit Rytířovou se setkávám už léta. Pokaždé, když zavítal Nicholas Winton do Prahy, nebo když měl premiéru některý můj film o něm, mezi pozvanými Wintonovými dětmi nikdy nechyběly v obecenstvu dvě milé dámy, které se ochotně se všemi dělily o své zážitky. Na konci května 1939 Lenka spolu se sestrou odjely dětským transportem do Británie, kde žily v hrabství Herefordshire. Lenka chodila do školy v městečku Ross-on-Wye. Po válce zůstala v Československu. Od roku 1960 byla zaměstnána v nakladatelství cizojazyčné literatury Artia v Praze. A za své ohromné štěstí považuje, že získala domov právě u tety Rose.

Elynor Ruth (Lenka) Köpelová

Bylo mi necelých jedenáct let, když jsem se svou starší sestrou Margit, které bylo čtrnáct a půl, opustila Československo, tehdy již okupované Němci a nazývané protektorát Čechy a Morava. Nevíme, jak jsme se dostaly na seznam Nicholase Wintona. Ale ani další „Wintonovy“ děti, které jsem poznala, nic bližšího nevěděly, dokud náš zachránce poprvé nepřijel v roce 1991 do Prahy.

Den před naším odjezdem 30. května 1939 se sešli u nás doma naši nejbližší, aby se s námi rozloučili. Všichni jsme doufali, že to je jen na krátkou dobu a že nás rodiče budou brzy následovat. Dodnes mám památník, kam nám napsali krátká věnování. Tatínek a maminka nám dávali rady do našeho dalšího života, avšak loučení nebylo bolestné, spíše jakoby nás čekal příjemný výlet. Dědeček dokonce napsal: „Hopsa hejsa do Londejsa“.

Příští den se s námi přišli na nádraží rozloučit jen rodiče. Ve vzpomínkách vidím maminku, jak se snaží se slzami v očích prodrat k okénku, ve kterém nás viděla, a ostatním v davu říká: „Pusťte mě, vždyť jsou to moje děti“, přitom na perónu byla takových lidí většina.

Ale vrátím se ve vzpomínkách k životu, který tomuto loučení předcházel. Náš domov byl v Praze. Otec byl velkoobchodník s kuchyňskými potřebami a měl svou kancelář ve stejném domě, kde jsme bydleli. Zaměstnával sekretářku a skladníka, protože měl velký sklad. Pokud si pamatuji, dodával zboží známým obchodníkům, jako byla například firma Diamant, Neff, Rott. Maminka zaměstnána nebyla, ale pomáhala mu v kanceláři. Měli jsme hospodyni, která se starala o domácnost. Měly jsme se sestrou šťastné dětství. Prázdniny jsme trávily na venkově s maminkou a tatínek za námi jezdil. Matka měla dva sourozence, otec rovněž, avšak dlouho jsme byly se sestrou jediné děti v rodině.

Otcův starší bratr František předvídal, co Židy čeká, zejména poté, když Němci zabrali pohraniční Sudety, odkud pocházela jeho žena Helena. Proto s rodinou emigroval do Anglie ještě před koncem roku 1938. Tehdy měli již čtyřletá dvojčata. Přemlouval naše rodiče, aby ho následovali, ale ti to příliš dlouho odkládali, nechtěli opustit své rodiče. Otci bylo tehdy 39, mamince 36 let. Vždy jsme předpokládaly, že to byl právě strýček František, kdo se dozvěděl o záchranné činnosti Nicholase Wintona, o jeho dětských transportech z okupovaného Československa, a že díky tomu jsme se ocitly na jeho seznamu.

Cesta do Anglie trvala přes dva dny. Byli jsme všichni rádi, když vlak přejel německé hranice, kde gestapo kontrolovalo, zda jde skutečně o dětský transport a prohlíželo naše zavazadla. Jeli jsme přes Holandsko do Rotterdamu, kde jsem poprvé viděla moře. Z Rotterdamu jsme pluli lodí do Harwiche ve východní Anglii a dál vlakem do Liverpool Street Station. Tam již čekali budoucí pěstouni, aby si nás převzali podle cedulky s číslem, kterou měl každý z nás na krku. Nás tam ale očekával náš strýc František. První týden v Anglii jsme trávily s jeho rodinou, než nás odvezl do našeho budoucího domova.

Tam nás přivítala miss Rose Lumsden, starší dáma, která vypadala velmi přísně. Žila sama v malém domku se zahradou, v typické anglické vesničce Walford, kde nejbližším městem bylo Ross-an-Wye, pět kilometrů vzdálené od hrabství Herefordshire. „Aunt“ (teta) Rose, jak jsme ji oslovovaly, nebyla zdaleka tak přísná, jak vypadala. Dále ji budu uvádět prostě jako aunt Rose. Během první světové války byla zdravotní sestrou a značnou dobu sloužila v Salonice v Řecku. Zastávala velmi zodpovědné místo. Byla vrchní sestrou v tamější vojenské nemocnici. Když válka skončila, věnovala se charitě a založila v Anglii středisko pro válečné veterány, o které se starala. Často nám o svých zážitcích z války vyprávěla.

Měly jsme velké štěstí, že jsme se k ní dostaly, protože málokdo byl ochoten vzít si na starost dvě děti. Měla pro nás připravený pokoj, kde jsme každá měla svoji postel a skříň. Z okna byl nádherný výhled do údolí řeky Wye a na zříceninu starého hradu. Tam jsme poprvé poznaly anglický způsob stlaní. Nebyla tam, jak je u nás zvykem, povlečená deka nebo peřina, ale nahoře bylo další prostěradlo, pokryté vlněnými dekami, přes která se volná část prostěradla přehnula. Po stranách postele se všechny vrstvy zasunuly pod matraci. Jaké bylo naše překvapení, když jsme do postele vlezly, že jsme v ní měly nádobu s horkou vodou, aby se postel prohřála.

Tetička Rose byla původem ze severní Anglie, Newcastle-on-Tyne, nebyla provdaná a měla dva bratry. Jeden byl námořním důstojníkem na obchodní lodi a druhý zastával místo ředitele námořní společnosti. Pro nás to byli strýčkové Tom a Harry a také se tak k nám chovali.

V době, kdy jsme do Anglie přijely, ještě nebyla v Evropě válka a často jsme od rodičů dostávaly dopisy nebo pohlednice. Byly to starostlivé dopisy, ale rodiče nám nemohli napsat nic o svém životě, poněvadž vše bylo cenzurováno gestapem. Teprve po návratu do Československa po válce jsme se dozvěděly, že z našeho krásného bytu byli rodiče vystěhováni do jiného, suterénního, kde s nimi žila také naše babička, která byla vdova. Zřejmě již tam tatínek onemocněl, protože brzy po transportu do Terezína v roce 1942 zemřel na tuberkulózu. Maminka v dopisech vždy zdůrazňovala, že pracuje, což bylo velmi důležité, a že se naučila šít pánské košile.

Neuměly jsme anglicky, ačkoliv jsme několik hodin angličtiny doma navštěvovaly, a tak jsme se s aunt Rose dorozumívaly rukama, nohama, jak jen to šlo. Vždycky jsme utíkaly pro slovník a snažily se najít správná slovíčka. Aunt Rose byla velmi trpělivá a laskavá, dodnes na ni s láskou vzpomínáme.

První rok jsme navštěvovaly vesnickou dvoutřídku, abychom si osvojily anglický jazyk. Děti se většinou cizí jazyk rychle naučí, žijí-li v té zemi. Další rok jsem již mohla nastoupit do Ross High School, dívčí střední školy v blízkém městečku. Byla to soukromá škola a patřila miss Morling, která tam byla ředitelkou a znala se s aunt Rose. Nosily jsme školní uniformu - hnědou skládanou šatovou sukni, přepásanou hnědožlutým páskem a bílou košili s hnědo-žlutou kravatou. K tomu jsme měly hnědý blejzr se znakem školy ve žluté barvě na horní kapse. V té době nebylo v Anglii obvyklé, aby školní výuka byla společná pro dívky a chlapce. Brzy jsem se se spolužačkami spřátelila. Nedávaly mi nijak najevo, že bych byla jiná. Zvaly mě k sobě do rodin a aunt Rose je zase zvala k nám.

V září 1939, když Němci okupovali také Polsko, vyhlásila mu Británie válku. Přestaly jsme dostávat od svých rodičů zprávy. Nevěděly jsme o nich vůbec nic. Náš strýc František emigroval s rodinou z Británie do Ameriky, jelikož jako občan nepřátelské země – ČSR byla považována za část Německa – nemohl být v Británii zaměstnán. Dnes se mi to zdá neuvěřitelné, ale domek aunt Rose se stal naším domovem po celou dobu války, až do našeho návratu zpět do Československa. Starala se o nás nezištně jako o vlastní, neměly jsme žádné prostředky, abychom přispívaly na naše živobytí. Nebyly jsme nijak ve styku s československými úřady v Británii, a proto jsme ani nevěděly, že v roce 1941 byla založena česká internátní škola. Náš strýc nám z USA posílal, pokud mohl, nějaké peníze, ale to bylo málo. Posílal nám také baličky, ale ty často nedošly, protože německé ponorky potápěly i britské obchodní lodě, ačkoliv pluly v konvojích.

Moje sestra Margit byla šikovná a jelikož dobře a rychle pletla, objednávali si u ní sousedé různé svetry. Když jí bylo 16 let, nastoupila jako au pair u jedné anglické rodiny. Chovali se však k ní jako ke služce a přicházela k nám domů s pláčem. Aunt Rose jí tedy prostřednictvím svých přátel našla jinou rodinu, kde se starala o dvě děti až do svých 17 let. Poté se přihlásila jako dobrovolnice do armády. Byla přidělena do W.A.A.F., což jsou Ženské pomocné letecké sbory, které jsou součástí Britského královského letectva - R.A.F. Vyučila se elektrikářkou a sloužila tam až do konce války.

Kdykoli měla dovolenku, přijížděla za mnou a aunt Rose, anebo jela za kamarádkou, se kterou se u letectva seznámila.


Aunt Rose byla členkou evangelické církve metodistické. Na náš židovský původ nikdo nepoukazoval a každou neděli jsme jezdily na kolech do Ross-on- Wye, kde se konaly bohoslužby v evangelickém kostele. Byly velmi neformální, podobně jako v ostatních protestantských církvích. Většinou se členové znali a vzájemně si pomáhali. Byla válka a skoro každá rodina měla někoho blízkého v armádě, u letectva nebo u námořnictva. Farář metodistického kostela, reverend Hayes občas přijel k aunt Rose, aby pomohl třeba naštípat dříví nebo s něčím jiným. Měli jsme mládežnický klub, který vedl farář jiné evangelické církve, ale nebylo důležité, k jaké církvi kdo patřil. Měli jsme tam gramofon, učili jsme se tančit, provozovali jsme různé sporty a poslouchali přednášky. Postupně však naše řady řídly, jak mladí muži odcházeli bojovat na frontu.

Školní docházka začínala od 9 hodin ráno do 4 hodin odpoledne, kdy jsme se spíš věnovali sportovním hrám. Byla to atletika, tenis, netbal (což je hra podobná košíkové) a jiné. Doma v Československu jsem chodila od útlého dětství do Sokola, ale po okupaci mě jako Židovku ze Sokola vyhodili. Byla jsem proto ráda, že jsem zase mohla sportovat. Nejraději jsem měla tenis. Přivezly jsme si z Prahy rakety našeho otce, který byl výborným hráčem, ale byly pro mne dost těžké. Vždycky jsem toužila po takových, jaké měly mé spoluhráčky.

Do školy jsem zpočátku jezdila na kole, které mi někdo věnoval, ale bylo staromódní, s úzkými řídítky. Moje touha byla mít kolo s přehazovačkou a všemi náležitostmi, jako měli ostatní. To mi splnil můj strýc František, když mi na ně k vánocům poslal peníze.

Vánoce se v Anglii liší od našich hlavně tím, že dárky se dostávají ráno, takže děti se nemohou nikdy rána dočkat. Nemívali jsme stromeček jako u nás, snad proto, že byla válka a v Anglii rostou hlavně list naté stromy. Zato cesmína tam roste hojně, a tak se všechno zdobilo jejími větvičkami.

Když mi bylo asi 14 let, nakazila jsem se od spolužačky žloutenkou. Byla jsem několik týdnů v izolaci a kvůli karanténě mě nemohly kamarádky navštěvovat. Aunt Rose se však o mě velmi pečlivě starala. Poznávala jsem okolní krajinu v doprovodu sousedova černobílého ovčáckého psa, který na mé zapísknutí okamžitě přiběhl.

Anglie je začátkem jara nádherná. Ovocné stromy kvetly a třešeň, podle které byl pojmenován domek aunt Rose „Cherry Tree Cottage“, byla obalena květy. Lesy jsou tam listnaté a všude kvetly žluté primulky a divoké narcisy. Později některé paseky zmodraly, neboť tam kvetlo množství modrých zvonků. Měly jsme také souseda, typického anglického starého mládence, který byl vášnivý rybář. Často jsme ho vídaly, jak sedí v loďce na řece Wye. Občas nám daroval část svých úlovků, většinou lososy. Po návratu do školy jsem musela dohánět zmeškané učení a mé spolužačky mi ochotně pomáhaly.

Brzy po vypuknutí války začala německá Luftwaffe bombardovat Londýn, vypukla Bitva o Británii a v noci bývaly nálety. Školní děti byly evakuovány do rodin na venkově, aby byly v bezpečí. Naše sousedka se tehdy starala o osmiletou dívku z Londýna.

My jsme žádné nálety nezažili, ale každou noc jsme slyšeli německé bombardéry, které měly namířeno k městu Coventry, jež téměř celé zničily. V roce 1941, když nacisté zjistili, že se Británie ubrání, obrátili se na východ proti Sovětskému svazu. To již byla téměř celá Evropa ovládána fašisty.

Jaké ohromné štěstí jsem měla, že jsem získala domov u aunt Rose, jsem poznala v pozdějších letech. Když mi bylo 16, těžce jsem onemocněla revmatickou horečkou. Byla jsem dlouho nemocná, víc než tři měsíce. Krátkou dobu, snad dva týdny, jsem ležela v nemocnici, ale potřebovala jsem neustálou péči.

Nemohla jsem se sama najíst, měla jsem postižené téměř všechny klouby. Do koupelny jsem lezla po čtyřech, někdo mě musel pomoci se umýt a aunt Rose se rozhodla, že se o mne bude starat doma. V obývacím pokoji mi dala postel ke krbu a byla neustále nablízku, kdybych cokoli potřebovala. Tehdy nebyla televize, ale v rádiu jsem mohla poslouchat jak zábavné, tak i zpravodajské pořady. Postupně přicházely zprávy o koncentračních a vyhlazovacích táborech, kde nacisté věznili Židy. Ale teprve když válka skončila, svět se dozvěděl pravdu o zvěrstvech, která tam nacisté prováděli. My se sestrou jsme celou dobu neměly žádné zprávy o svých rodičích a zbytku rodiny. Před hlavními zprávami v rozhlase se hrávaly národní hymny všech zemí, okupovaných nacisty. Tu českou jsme vždy oplakaly. V kinech bývala před hlavním pořadem zpravodajská část. Promítaly se filmy z bojišť a my jsme neustále doufaly, že se blíží čas, kdy se s rodiči opět shledáme.

Než jsem se mohla vrátit do školy, prodělala jsem mnoho léčebných procedur. O všechno se aunt Rose výborně postarala. Byla zkušená zdravotnice, ale úplné zdraví mi nemohl vrátit žádný doktor. Měla jsem poškozené srdce, nesměla jsem už jezdit na kole, nesměla jsem provozovat žádné sporty, nesměla jsem mít žádnou fyzickou námahu. Ve škole jsem příliš dlouho chyběla a nemohla jsem k závěrečným zkouškám s ostatními spolužačkami. Až po dalším semestru jsem pokračovala ve studiu v jiné, vzdálenější škole, kde se opět našla rodina, která o mne po tu dobu pečovala.

Tam jsem získala Oxford School Certificate. Po skončení války v Evropě byla moje sestra Margit demobilizována a vrátila se do Československa. Prostřednictvím Červeného kříže se dozvěděla, že z naší rodiny nikdo holocaust nepřežil, pouze vzdálený bratranec a sestřenice našeho otce. Po návratu bydlela u své bývalé spolužačky z reálného gymnázia v Karlíně, se kterou se před emigrací kamarádila. Později vypátrala i tetu naší maminky, která byla křesťanka a se svými dvěma dcerami přežila válku v Praze. Margit mi do Anglie posílala zprávy a informovala mne o všem, co zjistila. Tragická smrt našich rodičů a prarodičů námi těžce otřásla. Všichni, mimo tatínka, který již zemřel dřív na tuberkulózu v Terezíně, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi nebo v Treblince.

Když skončila válka s Japonskem a nastal mír, byly všude velké oslavy. V ulicích se tančilo, zpívalo, hudba hrála a nikdo nepostřehl, že já jsem se s pláčem odplížila do blízkého parku, kde jsem vzpomínala na své blízké a myslela jsem na to, co všechno museli před svou smrtí vytrpět.

Když jsem se vracela v roce 1946 do Československa, vyprovázely mě na nádraží aunt Rose a spolužačka Jean. S aunt Rose jsem se již doma rozloučila, ale s tím, že to je jen na krátkou dobu a že se v dalším roce zase uvidíme.

Žila jsem v Británii dlouho a poznala jsem tam mnoho různých lidí. Vím, že válka lidi sbližuje a já jsem se nesetkala s ničím jiným než s přátelstvím, tolerancí a ochotou mi pomoci. Za to vše jim patří můj hluboký dík. Dodnes, i po tak dlouhé době, považuji Británii za svůj druhý domov. Dopisuji si se svými spolužačkami Ruth a Jean a s jejím manželem. Hlavně o vánocích si zavzpomínáme a napíšeme, co je v našich rodinách nového.

S aunt Rose jsem se bohužel již nesetkala, politická situace v naší zemi nedovolovala výjezdy ven. Když se poměry trochu uvolnily a někteří lidé dostávali výjezdní víza k návštěvě příbuzných v cizině, také jsem si zažádala. Ale má žádost byla zamítnuta s tím, že se nejedná o příbuznou. Až v roce 1966 jsme dostali s manželem výjezdní povolení na základě písemného pozvání od mé spolužačky Jean. Znovu jsem se mohla sejít s přáteli, navštívit Walford a Ross-on-Wye i stařičkou miss Morling, svou bývalou ředitelku. Aunt Rose již bohužel nežila. Až do její smrti jsme si ale dopisovaly a některé její dopisy mám schované.

Vím, že za svůj život vděčím siru Nicholasu Wintonovi a že nebýt jeho neúnavné šlechetné záchranné práce, pravděpodobně bych byla skončila jako celá naše rodina ve vyhlazovacím táboře. Nikdy na to nezapomenu a z celého srdce mu děkuji. Mé vzpomínky a díky patří také britským rodinám a přátelům, kteří se obětovali a vytvořili pro nás a jiné podobně postižené děti domov, aby nahradili ten, o který jsme přišly.