Abych pravdu řekla, prvního setkání s paní Franklovou jsem se docela bála. Je mi dvacet let, a přesto jsem se za celý svůj život nebavila s nikým, kdo by prožil válku tak zblízka jako ona.

Setkaly jsme se v malé tiché kavárně a já přemýšlela, na co se zeptat. Bylo toho tolik, co mě zajímalo, ale zároveň jsem věděla, jak těžké musí být o tom všem mluvit. Jak se ptát na věci, na které by člověk nejraději zapomněl?

Paní Franklová ale začala povídat sama. Vyprávěla mi o svém dětství, rodičích, o době strávené v Anglii i o životě po návratu do Československa. Povídaly jsme si dvě hodiny. Dvě hodiny naplněné smutkem z války a smrti rodičů, ale také plné naděje a radosti ze života!